Praha Radotín: Dresscode montérky

2 Zář

Pod svícnem největší tma. Leda to vysvětluje, proč jsem se stále neodhodlal k zaznamenání stavu nádražky v Radotíně, s kterou jsem již mnohokrát měl čest. A to má přitom svá specifika – otvíračku jen ve všední dny a třeba i zelené, polstrované židle připomínající majestátní vladařské trůny.

Pokud tedy vhodně naplánujete výlet a vyhnete se víkendové zavíračce, pak jsou vám dveře otevřeny od brzkého rána. Ránu pod pás uštědřuje spíše večerní, zavírací hodina, kdy si již po osmé prostě nic nedáte. V prvních okamžicích se nejspíš zamyslíte nad tím, kam si sednout. Možnosti jsou bohaté. Můžete tak pábitelsky posedět na minizahrádce přímo na peróně, na druhé zahrádce z opačné strany, anebo ve svojském interiéru. Jde tedy o jasnou nádražku první kategorie, v budově nádraží, navíc průchozí. Úplným výdobytkem, který jistě nyní kopírují moderní gastronomická zařízení, je otevřená kuchyně. Aspoň naposledy do ní bylo krásně vidět a mohli jste tak sledovat, jak se vám připravuje třeba moravský vrabec. Tento koncept open-kitchen lokalizované za výčepem rovněž přinášel pozoruhodný konstrast mezi nevrlým, mohutným výčepákem a rozvernou, postarší kuchařkou.

Jak to tedy naposledy proběhlo? Výprava za koupáním v Radotíně musela nutně zahrnout i posezení v tomto drážním lokále. A proběhlo to tak dokonce na dvě etapy před a po. V prvním dějství jsme se usadili uvnitř, neboť jak jsme správně tušili, interiér skýtal nejpestřejší paletu zážitků, vjemů a také náhodná slůvka moudrosti od okolních stolů. Parné léto se ozvalo, a tak jsme pro začátek objednali pivo. K dispozici byl Staráč a měl být i Braník, ale ten z technických důvodů absentoval. Půllitr za 25 korun byl v pořádku, až na to, že šlo o mrzký Staropramen – aspoň měl ale slušnou výtoč, ačkoli ne takovou, jako na dejvické nádražce. Aby nezůstalo jen u nápojů, objednali jsme dále karbanátek s chlebem. Ceny byly příznivé i v tomto ohledu – běžný oběd se vešel do stovky, a to někdy i včetně nápoje. Poctivá porce přistála na stole záhy a nebylo co vytknout – ani nostalgické hliníkové příbory. Klasická černá tabule však jasně dávala najevo, že si tu lze dát ledacos – kupříkladu Hovězí šťavnatá kn.rýže à 89 Kč (1.0) nebo Hovězí šťavnatá br.tat à 99 Kč (2.0). Tedy převážně nabídka tradiční hospodské kuchyně, které také zdejší osazenstvo hojně využívalo, a pohled do otevřené kuchyně dával tušit vytížený provoz. Pana výčepáka to ovšem nechávalo v klidu – objednání piva a interakce s ním se ukázala být zkouškou odvahy, ale v momentě, kdy jsem byl nucen platit tisícikorunou, ukázal svou vlídnější tvář a na útratu mi vrátil nikoli v drobných, ale dokonce v pár stokorunách a kovových padesátikorunách. O chvíli později jsme ho už spatřili u stolu štamgastů, jak beseduje s místními příznivci radotínské nádražky, aby pak nenuceně exnul půllitr desítky a pokračoval dále v obsluze.

Posezení probíhalo utěšeně, rohová televize přenášela sporty, lokální patrioti kontrolovali teletext a my zkoumali strukturu oněch podivných židlí, trůnů, se smaragdově brčálovým potahem. Důležitou rekvizitou, visící nad naším stolem, byla společná fotografie nebožtíka Vladimíra Čecha se zdejším výčepním. Oblečen byl do královského šatu (V. Č.), což přinášelo otázku, zda takto lokál navštěvoval pravidelně – snad ano. Mírné narušení poklidné atmosféry přišlo leda tehdy, když se spustil jeden ze dvou větráků, což poněkud znesnadnilo naše rozpravy, ačkoli nabídlo noiseovou kulturní vsuvku. Nakonec zbývala už jen návštěva toalet, které byly samozřejmě vyhrazeny jen pro zákazníky restaurace (pro nezákazníky za 5 Kč). Překvapily relativní čistotou, nepřítomností bodrých nápisů a vzkazů a hojnými zásobami toaletního papíru. K dispozici byly štědře hned 4 role – jasná známka kvality radotínské železniční občerstvovny.

S kým jsme se vlastně krom obsluhy setkali? Návštěvnictvo bylo typické, tedy napůl mezi pravidelnými štamgasty, místními usedlíky a cestujícími. Nutno zmínit, že i počty byly hojné, a když započítáme obsazené zahrádky venku, nezbývá než smeknout. Věkový průměr se různil, ale staří pánové a dělníci v letech místu nepokrytě kralovali. Po pár pivech v neklimatizované nádražce jsme nicméně usoudili, že je záhodno se přesunout k vodě a také jsme tak učinili. Měli jsme ovšem na paměti, jak krásně nám tu bylo, a tak jsme si naplánovali ještě zdvořilostní návštěvu po cestě zpět.

Druhé dějství jsme situovali na větší zahrádku, ven. Po odpoledni stráveném v pochybném radotínském biotopu, jehož voda dosahovala alarmujících teplot, nám již stačilo vyhládnout, a tak přišel čas zatěžkávací zkoušky – tedy čas utopence. Testem prošel hladce. Za 19 Kč se nám dostalo nevídaně pikantního, dobře uleželého buřtu a dokonce přání dobré chuti. To snad mohlo znamenat, že si na nás pan výčepní již zvyká a třeba získáváme aspoň stopy respektu. Abych budování reputace utužil, objednal jsem závěrem nejpodivnější položku z nápojáku, jakou jsem zvládl nalézt. Byla jí Slávie, rozuměj vodka a griotka, neboli slovy kamaráda rovněž znám jako ideologicky zatížený panák „utopenej komunista“. Nabíledni bylo přednesení hypotéz, jaké barvy radotínská nádražka opravdu hájí. Na stěnách uvnitř totiž visely jak dresy Dukly, tak Slavie a navrch malovaný portrét neznámého slávististického hráče (NP zde navíc údajně v roce 2012 sledoval památný zápas Šachťor Karaganda – Slovan Liberec). Tuto záhadu jsme již nerozřešili, neboť se přiblížila zavírací hodina a posléze také vlak. Za tu chvilkovou cestu ze Smícháče jsme nicméně byli odměněni a shodli se na tom, že příště se stavíme přímo přes oběd. Dresscode montérky.

(Prvních 7 fotek pořídil NP v létě 2012, zbylých 8 Hochficht v létě 2015)

One Response to “Praha Radotín: Dresscode montérky”

  1. Lukas Vana 16. Zář, 2015 at 14:28 #

    Krom toho, ze tato nadrazka je sikovne pruchozi a nabizi dve zahradky, ma jeste jednu skvelou vlastnost: dovnitr je zaveden nadrazni rozhlas, ktery dokonce disponuje tlacitkem volume:). Cekani na zpozdeny vlak je tak (hlavne v zime) o neco jednodussi.