Prostějov: Sami s hromadou knedlí

„Co to sakra bylo? Zdálo se nám to snad? Copak se dneska už nedá věřit ani minipivovaru?“ I takováto hluboká moudra nás napadala, když jsme kráčeli plni podivných dojmů z prostějovského minipivovaru Ječmínek, podniku, který měl dle internetových soudů hřešit na jídle, zato měl však disponovat dobrým pivem. A ono to bylo přesně naopak.

Tu nás najednou z pravé části nádražní budovy oslní bílozelené světlo. Že by zdejší nádražka měla ještě otevříno? A co je to vůbec za vývěsní štít? Staráč? Braník? Starobahno? Ani jedno. Tady jde přece o lokální zlato, Palírnu u Zeleného stromu. A ačkoliv si nemyslíme, že zrovna pivkem v nádražce si spravíme chuť, jdeme dovnitř přebít Ječmínkovu břečku alespoň nějakými zážitky.

Obrovský prostor laděný do zelena zejména pomocí masivních sloupů a ubrusů od Kozla okupují všehovšudy tři lidé a ani jeden z nich se nenachází za výčepem. Ale situace se hned vyjasňuje, paní výčepní, majestátní skoro jako zdejší prostory, sedí u stolu poblíž nerezového výčepního pultu a dělá nějaké papíry. Vedle ní je usazen vozíčkář a napjatě pozoruje umělohmotnou Lucii Borhyovou, která právě v daleké televizi poskytuje národu výčet nehod a mrtvých za uplynulý den. Na půl cesty mezi nimi se pak nachází panák něčeho průsvitného…

Celou recenzi najdete v naší nové knize o nádražkách Chcípni do rána na chlupatý zuby!