Sofie: Medžugorje mezi nádražkami

2 Lis

„Příroda si ho vzala!“ – tak hřmí Gruzínec nad hrobem toho, kdo pod vlivem alkoholu skončil i se svou Ladou ve škarpě pod Velkým Kavkazem. Nádražkový duch v Sofii je stejně mocný jako gruzínská příroda, i když jsme v Bulharsku. Fungl novou budovu, jejíž rekonstrukce skončila v roce 2016, si tamní nádražky prostě vzaly.

Na první pohled vypadá železniční stanice pro nádražkové ultras jako jedno velké mrzení. Budovu sofijské centralne gary by mohlo závidět nejedno postsovětské mezinárodní letiště. Nekonečná nástupiště, diktát betonu, skla a zářivek. Zklamaně na to mrzení zírám z lehátkového vozu, který mě z Bělehradu veze na cestě vlakem na Kavkaz. „Zbylo ještě nějaké čůčo na žal?“ ptám se spolucestujících děcek, která míří na studentský Interrail pass do Istanbulu. Ale i děti, kterým se v Medžugorji zjevila panenka Marie, se k mladé ženě s dítkem v náručí ze strachu nejdřív vůbec nepřiblížily! Podávám tedy svou hlubokou víru v nádražky neviditelné ruce trhu, vystupuji z vlaku a nechávám si vypálit zářivkami v podchodu díry do mozku.

Ale jaký zázrak mě čeká uvnitř! Prostory pro fešnbutiky a fástfůdové kolébky civilizace obsadily trafiky, prodávající tvrdý, pekárny, které točí pivo, a prodejny „vše za 2 leva“. Spirit nižších cenových bufíků je tady silnější než genocidní projevy rekonstrukce nádraží, posílené orbitrekem developerských investic. Přepážkám, záchodkům i prodejním pultům velí apoštolky neidentifikovatelného věku s trvalou, které ve mně oživují dětské vzpomínky na místa, kam babičky ukrývaly tatranky. V každém křídle nádraží seženete kafe, trendy Karelia slim cigára a stírací losy. A všude se na mě apoštolky usmívají a nikde neřeší, že nekonečně dlouho sedím v rohu a jen tak zírám. Oáza klidu v rozbouřené Evropě.

„Toto není vstup na toaletu,“ kážou dveře vedle mého stolku. Výrazem plným úcty pozoruji lidi v nádražáckých stejnokrojích a hospodské v potravinových pláštích, kteří mají do této tajuplné komnaty vstup povolen. Zvědavá jsem tak, že za dveře nakonec nakouknu. Namísto záchodků jsou dveře bránou za oponu pekárny, kde nádražácký underground čiluje a hraje karty. Mariánské zjevení nádražkového ducha! Z radosti si kupuji v mé domovské nádražce s wifi los. Posednutá spiritem chlabči i kebabči (místní specialita, chuť 14/20) vyhrávám pár leva, které investuji do dalších stíracích losů. Ty už výherními nejsou a tak mohu nasednout na ten nejvíc na hovno osobák do Istanbulu. Spoj mi připomíná domovskou elektrickou jednotku 460 z úseku trati Vsetín – Hranice na Moravě, ve které fanoušci vsetínského hokeje oslaví mistrovský titul l.p. 2056.

„Uháníme“ na Istanbul a já myslím na svět, ve kterém nad lží a nenávistí vítězí nádražky. Modlím se, ať se dílko podaří a pasát bude pro sofijského nádražkového ducha foukat vždy vlídný. Tohle totiž musí být ráj! Lidí, zvířat a vágusáků.

Comments are closed.