Sbohem a páreček

30 Lis

Tušili jsme, že se to stane. Dokonce jsme si mysleli, že k tomu dojde už dávno. Oprávněně jsme se obávali, že milovníků nevzhledných, špinavých míst (která ale v sobě mají něco, co tolika objektivně hezčím, kvalitnějším a přívětivějším místům chybí, totiž svébytný genius loci) není dost na to, aby mohla přežít až do roku 2016. Vzdorovala dlouho. Ale nakonec i ona prohrála. Ano, Bubenečská nádražka ukončila provoz.

Podrobný článek, který rozebírá nejen příčiny jejího pádu, ale i fenomén nádražek a důvody, proč (nejen my) jsme jimi tak fascinováni a máme je rádi, si můžete přečíst tady. Je v něm řečeno vše podstatné, ale protože vágus.cz je s tímhle místem už léta spjat, zaslouží si bubenečská nádražka pár slov také zde. Nejen proto, že na vlastním blogu můžete být i hodně osobní…

Bubenečská nádražka hostila historicky první vágusfest i premiéru hudebního dua Šumachr na střeše. Křtili jsme tu naši ročenku Dostihy a sázky i první knihu o nádražkách Kdyby ti tak pámbů prdel roztrh. Slavili jsme tu bezpočet narozenin a dokonce i zasnoubení. Scházel se zde v jistých kruzích kultovní fotokroužek neméně kultovního fotografa Roberta Bogse a konalo nemálo – nebojím se říci – fenomenálních koncertů (a to už jsem na pár koncertech v životě byla…). Potkali jsme tu řadu skvělých lidí a našich budoucích kamarádů a chtěla bych napsat i kýčovité: a jsou i tací, kteří zde našli životní lásku, bohužel tento fakt nemám nijak potvrzený.

A tohle všechno se dělo i přes špinavej hajzl, občas mrzutou obsluhu, absenci lepšího piva či kávovaru (aka smybolu „kvality“, bez kterého se „kvalitní“ život žijící člověk dnes pravděpodobně neobejde – turek je totiž zřejmě horší než ISIS zkřížený s horečkou zika, ačkoli dle mého mínění za posraný kavárnický a baristický životy nemůže ani jedno). Jak je to možné? Cituji z výše zmíněného článku: Tradiční nádražka je na rozdíl od restaurací a náleven v městské zástavbě prostor navýsost demokratický, kde se nebere ohled na národnost, věk, vzdělání nebo výplatní pásku: když nám ujede vlak, sejdeme se v ní všichni.

O bubenečské nádražce to platí bezezbytku. Atmosféra podobných míst se ale jen velmi těžko popisuje. Ten pocit svobody, který v nich zažíváme, by se možná dal definovat něčím jako nízkoprahovostí – cítí se v nich skutečně dobře a bezpečně i ti, kteří se jinak na většině míst z různých důvodů takto cítit nemohou. Díky tomu je tam tak dobře i nám, kteří bychom podle představ většiny asi měli chodit do nějakých lepších podniků… A je jedno, jestli mluvíme o nádražce, staré tělocvičně, squatu nebo třeba o obyčejné hospodě u vás na vesnici, takový duch místa je něco, co nikam uměle nenaroubujete… Je tedy na místě poděkovat Erichovi, který nádražku léta provozoval, i Kubovi, jenž se o to taky nějakou dobu pokoušel, věrným štamgastům, kteří udržovali atmosféru a vůbec všem, kteří do nádražky chodili. A zejména těm, kteří v nádražce pořádali akce – Hluch Crew, Sakraphonu, Lilkovi, Kiliánovi, 13 syrovým, a spoustě dalších. Především díky vám nejen my na večery v Bubenči určitě nezapomeneme…

Ale abychom se příliš nedojali, máme tu důležitou zprávu na závěr! Nádražka je sice (prozatím) zavřená, ale aspoň skromné rozloučení si zaslouží! 6. prosince večer tak před nádražkou pořádáme večírek s názvem Lidé a párky. Promítneme si stejnojmenný dokumentík o problematice levného stravování, zahraje Šumachr na střeše se speciálním programem a možná i kdekdo jiný, budou párky i alkohol a cokoliv dalšího, co si sami přineseme a přinesete. Neváhejte se stavit, i v mrazu to tu chvilku přežijeme (a do dejvické nádražky se dá přeběhnout vždycky). Protože jak už bylo řečeno – tahle místa a nezapomenutelné chvíle v nich si můžeme vytvořit jedině sami. Jak jsem jednou napsala v jakémsi textu o Miladě – „systém“ možná vyhrál další bitvu, ale rozhodně ještě nevyhrál válku.

Comments are closed.