Hóspét: Ztraceno v překladu

Je to takový úděl všech turistických míst: ve zdejší nádražce zpravidla potkáte lidské typy, které byste tam nečekali. A taky typy lidí, které už asi nikdy nepotkáte. Nejinak je tomu v karnátackém městečku Hóspét, které slouží jako hlavní přestupní místo na autobus do nedalekého Hampi.

Městečko není úplně tím nejpřesnějším výrazem, neboť Hóspét čítá přes 200 tisíc obyvatel. Nezanedbatelnou část pasažérů, již vystoupí na nádražíčku na jeho periferii, však bezesporu tvoří turisté. A brzy jich sem zřejmě bude mířit ještě mnohem více, neboť mapky ve skromné nádražní hale zobrazují plánované zahuštění železniční sítě – i s nezbytným portrétem premiéra Módího, který by si na budování dopravní infrastruktury v Indii asi nejraději nechal vydat patent. Možná se brzy dočkáme i nějakého zákona, který by podobně jako u Masaryka, Štefánika a Beneše stanovil, že Naréndra Módí se zasloužil o stát.

Kromě železničních plánků skýtá nádraží také nabídku drobného občerstvení v podobě mléčného baru Amul, a v neposlední řadě i možnost začlenit se do odborového svazu jihoindických železničářů, který má kancelář hned naproti. To je ale asi tak vše. Kdo z cestujících hodlá pozřít teplou krmi, musí projít kolem dvojice hlídkujících policistů až do přednádraží. Právě tam, na východišti zdejší promenády vedoucí od vlakáče k autobusáku, se nachází Óm Sáí Hotel.

Nádražka třetí kategorie vypadá jako první a možná i jediná volba, neboť v ní již vysedává párek francouzských důchodců. Francouzská chrabrost si mimochodem zaslouží zvláštní uznání – ne snad proto, že si příslušníci tohoto národa umí sednout na večeři do nádražky, ale proto, že si troufnou vypravit se na dovolenou do Indie, aniž by ovládali alespoň angličtinu.

Francouze necháváme oslavit svatbu hodnoty blíže neurčeného barevného kovu a sedáme k vlastnímu stolu. Naše samota však netrvá dlouho, bryz si k nám přisedá jakýsi chlápek, s nímž se NP marně pokouší dorozumět. Budiž mu ke cti, že i číšník má s novým hostem problémy. S použitím všech končetin postupně zjišťujeme, že se jmenuje Kalirádž, je to Tamil a je z Tirunelvélí. Jak se do něj hodlá dostat, se nám však zjistit nepodařilo. Z dalších nesouvislých sdělení vyplynulo jen to, že mu to zabere celé dva dny, přičemž lístek má pravděpodobně jen do Bengalúru. Dále z něj vypadlo, že pracuje jako automechanik, vydělává 10 tisíc rupií měsíčně, je mu 27 let a jeho život stojí za hovno. Chceme ho pozvat aspoň na čaj, ale prý už došel. Otázka je, jestli číšník nelže, protože se našeho spolustolovníka snaží už asi čtvrt hodiny vyhodit.

Jdeme platit. Obsluha ve složení majitel, kuchařka a číšník se nejdřív asi dvě minuty dohadují, aby si nakonec za dvě thálí a dva čaje řekli o 120 rupií.

„A všichni nosí kníry,“ vzpomenu si na vtip svého bengálského kamaráda, který mi kdysi takto charakterizoval obyvatele jižní Indie, když náš tamilský kolega mizí ve tmě mezi komáry. Konečně, chce se nám dodat, a odcházíme do pajzlíku naproti ukrátit si čekání dalším čajem.