Tbilisi: Chcete nádražku? Dostanete lásku!

17 Kvě

Tbilisi bylo toho dne modřejší než Okena. Televizní věž, gruzínská odpověď na Eiffelovku, se rozzářila odstíny tartrazinových limonád. Počet evropských vlajek ve veřejném prostoru napovídal tomu, že Gruzínci vlajky dostávají poštou spolu s letáky. Jenže v Gruzii nevedou schránky. Obyvatelé Gruzie jen měli radost z bezvízového styku se státy Schengenu, těšili se na eurovíkendy a budoucnost bez Ruska. Oddechnutí, jako když ti tvůj gruzínský kluk slíbí, že své mamce neřekne, že už nejsi panna. Tenhle den byl prostě stvořený pro lásku. Namísto mého milého ale v kuchyni čekaly flašky červeného gruzínského saperavi, se kterým jsme si taky slíbili při sobě stát v dobrém i zlém. Láhve však prázdné, postel vedle mě taky, návštěva nádražky pro mě tedy byla jasná volba.

Rozhodla jsem se, že to vezmu přes železniční depo u stanice metra Grmagele a slavnostní oběd si dopřeji v jídelní nádražce na Vagzlisu, hlavním železničním uzlu Tbilisi.

Most u zastávky metra Grgamele je rájem šotoušů. Každý vlak, mířící na západ země, tudy projíždí a vlaky vypadají na fotkách tak dobře, jako Slované v žigulíku. Mě však postsovětská estetika z dálky nestačila. Chtěla jsem do depa, dovnitř, cítit a slyšet lokomotivy. A v Gruzii to funguje tak, že když něco chcete, tak najdete místní a prostě je o to poprosíte. Pravidlo dobrého hostitele je nenechá pokračovat v práci a začnou vám dělat pomyšlení. Stejně tak učinili Boris a Giorgi, kteří mě pozvali na zevlplácek mezi zaměstnance gruzínských drah. Společně jsme žvýkali špek, pili čaču a bavili se o tom, jak milují své posrané životy s výplatou v hodnotě 5000 Kč.

Kalich krásy se naplnil při nabídce na rande v kině. Víc gruzínského dobrodiní jsem už neunesla a vydala se do nádražky na hlavním nádraží. Nádr obléhá má nejoblíbenější nákupní galerie, obrovská venkovní tržnice, kde koupíte všechno a nic. Na železničním nadchodu jsem ukořistila za kilčo kalhoty od německé pošťácké uniformy. Vyšvihnutá jsem vstoupila do brutalistické architektury hlavního nádru. V budově najdete víc eskalátorů než ve všech českých nádražích dohromady. Nepohyblivé schodiště naopak slouží jako prostor pro reklamu. Necháte se vyvézt až do úplně posledního poschodí. A tam je ona. Nádražka.

Takhle velkou nádražní jídelnu jen tak neuvidíte. Dvacetičlenná ázerbájdžánská rodina, hodující a čekající na noční spoj do Baku, se v prostoru ztrácí. V boxech si mačkají ruce středoškoláci. Kouří se u pultu, za pultem i v boxech. Z rozlohy nádražky jsem nadšená ještě víc než obyvatelé jihokavkazské země z bezvízového Schengenu. Mohla jsem se bez kontroly pohybovat mezi jednotlivými sektory nádražky, od toalet východního stylu k baristovi, připravujícímu flat white. Od nekonečně dlouhého pultu s chačapuri, lobiani a ovocným kompotem až ke stolkům přímo u zamřížovaných okýnek, ze kterých šel pozorovat ruch na druhém a třetím nástupišti. Muffiny, karbenátky, polévka charčo a paní na toaletách, která si vyptala 5 korun za malou.

Jde snad o jediné místo v Gruzii, kde neprodávají tvrdý a víno. Jediným dostupným alkoholem tu je pivo Natachtari v plechovce. Je hnusné jako většina gruzínských piv. Víno si můžete koupit, bez nároku na věk a střízlivost, v automatu dole u eskalátorů. Svoboda, kterou si ani Svobodní neumí představit.

Popravdě, atmoška nádražky je oproti dalším místům v Tbilisi slabá. Její největší výhodou je ale to, že se nachází v Gruzii. A tam to mám tuze ráda. Prostě to tu miluji a všichni byste měli jet do Gruzie. Do země, kde místo svých původních plánů vždycky dostanete lásku.

No comments yet

Leave a Reply

You must be logged in to post a comment.