Kdybych se byl narodil o 120 let dřív a jmenoval se Karel Klostermann, pravděpodobně bych teď psal dobrodružné vyprávění o tom, kterak jsem uprostřed noci kráčel sněhovou vichřicí z Písku až do Kašperských Hor. Ale protože jsem se narodil v osmdesátých letech 20. století a své texty podepisuju iniciály NP, dám dohromady jen krátkou črtu o nádražce v Sušici, kam jsem přijel osobním vlakem Os 17514.
Rychlé občerstvení Billyho Bobba jsem snad pokaždé navštívil v sobotu odpoledne. A sobotní odpoledne, to je vám taková zvláštní část týdne. Kocovina se pomalu převaluje do absťáku, do poobědového ambientu na uklidnění rozbouřeného žaludku se prodírají čím dál rychlejší a hlasitější beaty a ve vzduchu visí další večírek. V dětském bazénku se otáčí nafukovací lehátko jako sekundová ručička na hodinkách a bernardýn na zahrádce jen tu a tam pootevře oko a zase usne.
Likusák s nádražním bufetem najdeme těsně sevřený mezi vlakáč a autobusák, tedy na místě, kudy by za normálních okolností měly proudit davy lidí na přestup. Jenže ony neproudí. A to je pořád sobota. Den, kdy má člověk před sebou ještě aspoň zbytky víkendové naděje. Že konečně poseká ten trávník a umyje okna. Že aspoň zavolá svým rodičům, když je už zase nestihne navštívit. Že právě tenhle víkend potká svou životní lásku. Jak to tady pak může vypadat v odpoledne nedělní, které už žádnou naději nedává?
Provoz na trati číslo 185 Horažďovice předměstí – Domažlice byl zahájen v roce 1888 a tři tisíce lidí ji zvládly vybudovat za pouhé dva roky. Funguje dodnes, včetně krásných výpravních budov z červených cihel a bílých rohových kvádrů. Jestliže je však sušické nádraží zhmotněným rakouskouherským pořádkem, country bar Billyho Bobba je jeho totální ironickou negací. Tak jako se šestiletá vnučka na zahrádce vyžívá ve verbální šikaně své babičky, ignoruje i sušická nádražka veškeré maloměstské konvence. Hospoda je polepena tolika nápisy, že návštěvník ani nemá šanci rozpoznat, co je nabídka a co pouhá dekorace, jídelníček je vytištěný na obrázcích Josefa Lady a odér linoucí se z dřevníku napovídá, že protikuřácký zákon si v pošumaví vykládají trochu volněji. A přitom „Sušice? To je nejvíc monitorované město!“ hodnotí štamgasti z pohovky místní vybavenost policejními kamerami.
S pokračujícím odpolednem se lokál zvolna zaplňuje a babička s vnučkou na zahrádce si poroučí turka a nůž, aby mohly zakrojit dort, který si přinesly v obří papírové krabici. Já beru pivo aktuální nabídky, což je 11° Svijanský máz, a jako svačinu hranolky. Čekám na ně sice přes dvacet minut, než se nahřeje fritéza, ale v tomhle sobotním bezčasí mi to vlastně ani nijak zvlášť nevadí – můžu mezitím obdivovat pozoruhodnou konstrukci pokladny z laptopové klávesnice. „To mi tady vyhořela výbojka na monitoru a zatím jsem to nespravil. Ale chystám se na to, je to můj památeční,“ chlubí se pan vedoucí. Místní borci mezitím hrajou na počítači střílečku, z televize mečí muzikál s Johnem Travoltou a dva alkoholem notně zmožení mládenci šíří lokálem zkazky o tom, jak zdejší bohatýr spráskal na hromadu dva cizáky.
„A odkud byli?“ ptá se muž za pultem.
„Z Horažďovic,“ pohotově odpovídají synové výčepu.
„Čůráci!“ zanotují všichni sborově.