Udagamandalam: Gloria in excelsis Deo

Zahrajeme si takový myšlenkový experiment: Co uděláte, když vám přímo před očima ujede jediný ranní bus do Kólikkótu? Rozběhnete se za ním, abyste měli pocit, že jste pro věc udělali skutečně všechno? Začnete nadávat, abyste ulevili své frustraci z toho, že budete muset sedm a půl hodiny čekat na další? Postavíte se na krajnici a s útrpným výrazem začnete stopovat? Nebo se prostě seberete a půjdete na snídani do nádražky? A bude to nádražka autobusová, nebo vlaková?

Kdyby byl svět skutečně nejlepším místem k životu, nádražní restauraci v horském městečku Udagamandalam (čti Útakamandalam, zkracuj na Úty a piš jako Ooty) by už dávno zrecenzovali Haimi s Terezou, kteří do nádražky skutečně i přijeli vlakem, aby zde uskutečnili zásnuby. Protože jím však není, zůstalo to zase na mně. Buď jak buď, určitě si zasloužíte aspoň malý úvod do historie tohoto nádraží.

Železniční trať Méttupálajam–Udagamandalam byla otevřená v roce 1908 a příští rok tedy oslaví stodesetileté jubileum. Dodnes spoléhá na parní ozubnicové lokomotivy X class švýcarské výroby z dvacátých let 20. století, které se proslavily natolik, že se jedna z nich objevila i v jednom z dílů animované série o mašince Tomášovi. Trať s metrovým rozchodem se vine pohořím Nílgiri, na cestě překonává 45,8 kilometrů, 108 zatáček, 16 tunelů a 250 mostů, v roce 2005 byla zařazena na seznam světového dědictví UNESCO a jak již řečeno, my jsme ji vůbec neviděli, protože jsme do Ooty přijeli autobusem.

Nádraží je každopádně útulné, úhledné, uklizené a nabízí samá krásná lákadla, jako například výhled na protější hotel Gaylord, prodejnu suvenýrů, k jejichž nákupu je třeba kontaktovat přednostu stanice, no a samozřejmě také nádražku, kterou je nutno kontaktovat rovněž. Vývěsním štítem modré barvy, jenž krásně ladí k barvě nádražní budovy, láká na vegetariánskou krmi, tiffin, což je zvláštní jihoindicko-anglické slovo značící zpravidla lehký teplý oběd, a také na čaj a kávu, tedy plodiny, které se v okolí nejenže hojně pěstují, ale také defaultně připravují pouze s vodou a bez mléka. Je půl deváté ráno, ideální čas to všechno vyzkoušet, dokud je nádražka poloprázdná. A hned se hrneme k výdejnímu pultu.

„To je samoobsluha,“ dí obsluha a navzdory právě vyřčenému nám začne nakládat na tácy po jednom kusu vady, jednom kusu idlí, jednom plácanci upmy a jednom plácanci další kaše, pro kterou bohužel neznám název. Skutečně samoobslužné jsou tedy jen dva plechové kýble, v nichž se ukrývají sámbhar a kokosové čatní. Jídlo za 50 rupií je dobré a v ostrém ranním sluníčku se od něj hezky kouří, nicméně se ve mně začínají ozývat pravděpodobně následky včerejšího vesnického fotbalu hraného na hřišti téměř souvisle pokrytém lejny nejrůznějšího původu.

Záchod je vycizelovaný skoro stejně jako celá železniční stanice a za použití se platí dvě rupie. Cestou obdivuju pozoruhodná zákoutí nádraží, například tabuli, kam přednosta pravidelně zapisuje slovíčko dne, aby si cestující přivezli z Ooty nejen plíce naplněné horským vzduchem, ale také mozkové závity popsané novou slovní zásobou. Dnešním slovíčkem je dákhilá, tedy přijetí nebo zápisné, čímž se v nádražáckých reáliích bude patrně myslet stvrzenka o přijetí zavazadla do úschovny. Ale těžko říct, protože neumím tamilsky.

Když se do nádražky vrátím, zjišťuju, že už se stihla celá zaplnit. Není divu. Jednak se v Tamilnádu tenhle týden slaví místní dožínky neboli Pongal a všichni jsou na dovolených, druhak za dvacet minut odjíždí jeden ze čtyř každodenních vláčků do Kunnúru (neplést s Kannúrem, to je jiné město v jiném státě). Do Méttupálajamu, kde se dá přestoupit na širokorozchodnou trať do Kójamputtúru, jezdí denně jen jeden, a to ve 14:00. Tohle všechno vám sem píšu prostě proto, že je to dobré vědět podobně jako to, že když v kraji čajovníkových plantáží budete pít čaj s mlékem častěji, než je frekvence těchto železničních spojů, explozivní průjem vás nemine.

Ale nakonec není ani tak zle: to když zjistíme, že do našeho cíle, tajemného kéralského kraje Vajanád, se dostaneme i busem na Kannúr, který odjíždí za půl hodiny. Chvála na výsostech Bohu a na zemi pokoj nádražkám!