Hranice na Moravě: Ježišku na křižku

11 Říj

V sobotu odpoledne vyrážím z Valmezu do Brna a plán je jasný. Při posledním krátkém přestupu v Hranicích jsem zjistil, že tamní nádražka je znovu otevřena. A co víc, vrací se v plné formě. Tři různé „menýčka“ a otvíračka do devíti. Co chceš v městě přestupů víc. Tentokrát budu mít v Hranicích celou hodinu dvacet a před očima už mi tančí smažák, slivovice a arašídové křupky.

Plán se kurví hned na začátku, ujel mi vlak z Valmezu. Během půlhodinového čekání na rychlík, umocněného desetiminutovým zpožděním, se konejším tím, že i 40 minut mi bude na hranickou restauraci stačit. To ještě netuším, že to je maximum, které se tam dá vydržet.

Dojíždím do Hranic a do nádražky téměř vbíhám. „Tak co, máte dnes obědy?“ ptám se, abych navázal kontakt. Jinou než kladnou odpověď nečekám, cedule minule hovořila jasně. „Ne, jen utopence,“ zchladí mě jinak spíše rozžhavená černovlasá čtyřicátnice s vizáží své matky.

Metodologické okénko: na jaře jsem po 5 letech dokončil bakaláře na FSS a součástí toho bylo i napsání bakalářské práce. Z tohoto důvodu jsem si přečetl první dvě kapitoly úvodu do metodologie, které obsahovaly tzv. zúčastněné pozorování a hloubkový rozhovor. Dál jsem číst nemusel, věděl jsem, že s tímhle si vystačím jak v bakalářce, tak v životě. Teď tedy nastává chvíle, kdy těžce nabyté poznatky konečně zúročím. Nepřecházím tedy zápornou odpověď v tichosti, ale vyzvídám dál.

Dozvídám se tak, že menýčka jsou během týdne do 14 hodin, v sobotu pak jen do 12. „Záleží, jak je tu šéf. Ten dělá guláš a pečené maso.“ Vzhledem k tomu, že většinu osazenstva tvoří místní dělňasi, kteří chodí do práce na 4 a končí před polednem, není se co divit. Přespolní má holt smůlu, odpoledne na něj čeká už jen zmíněný kus salámu se zelím a rohlíkem (!) za 4 pětky. Ani s tekutou částí nabídky to není zrovna slavné. „Bolí mě v krku – slivovicu máte?“ ptám se s úsměvem a udržuju tak přátelskou atmosféru. „Vodku a rum,“ uzemňuje mě žena. Objednávám raději malinovku a dostávám chuť na kávu, ale odrazuje mě konverzace servírky a nově příchozího štamgasta. „Co si dáš?“„Kafe.“„Pokusim se.“

Když do nádražky přijdu, jsou v ní dva štamgasti a jeden pár, oba mají okolo padesáti a do deseti exekucí. Byli tady už minule a vytváří svým věčným mlčením atmosféru rodinné pohody. Než stihnu sníst arašídové křupky, vystřídá se v pohošťovně hned několik lidí. Pár turistek (pivo a malé), potom dáma, která zaujímá místo v rohu místnosti a ze svaté trojice „černý, ovocný nebo zelený“ volí třetí možnost. Přehlíživě sleduje dění v celé místnosti – stůl štamgastů a servírky, která s nimi utužuje vztahy dalším a dalším panákem, zkušeně to prolívá vodou z PETky a občas odskočí k nově příchozím – například zhruba šedesátiletému pánovi maniakálního vzhledu, který zuřivě píše někomu přes messenger a nakonec odchází.

„Ježisku na křižku, co mi to tady udělal za harakiri,“ komentuje servírka ubrus, který právě odešlý štamgast samým chatováním málem shodil ze stolu. Nedá se nic dělat, Zuckerbergovo komunikační kouzlo už učarovalo i generaci našich dědů. Bodrou servírku to však nemůže rozhodit, za chvíli si už nalívá další rum. Nic moc dalšího paní v rohu pozorovat nemůže, nuda je přesně tím stavem, který vystihuje sobotní odpoledne v hranické nádražce. A přece je tady ještě jeden element. Obrovská plazma, která visí na zdi a hlasitostí „nejvíc doprava a ještě víc“ si žádá pozornost všech.

Morgan Freeman v bílem kvádru chodící po vodě nanchvilku zaujme i mě a během chvíle zjištuju, proč že vlastně nemám rád komedie. Božský Bruce má skvělý předpoklad, ale absolutně nevyužívá svého potenciálu. To stejné se dá říct o hranické nádražce. Z té mě nakonec vyhání jak nuda, tak lehká nervozita – plazma přehlušuje i hlášení o příjezdech vlaků a zpožděních a v dvoje nástěnné hodiny jdou každé jinak. Ty vedle plazmy jdou raději naopak úplně.

Přestože odcházím s rozpačitými pocity, už teď vím, že se příště zase vrátím. Určitě to ale bude v týdnu a před druhou – Hranice na Moravě jsou opravdu městem přestupů a nádražka je jejich skvělou metaforou: zastavíš se, dáš pivko, ale vlak si kvůli nim ujet nenecháš.

Ondra

Comments are closed.