Sny o vláčcích a králíčcích

15 Oct

Když jsem se od kamarádky, se kterou máme společný zájem o duch místa severních Čech, dozvěděla, že ubytovna na nádraží v Mostě už nefunguje, bylo mi to dost líto. Chtěla také místo okusit na vlastní kůži. Od pana provozovatele se v telefonu dozvěděla, že ubytovně bohužel skončil nájem v budově.

Výšková budova, která je součástí vlakového nádraží v Mostě, provokuje člověka už svým vzhledem, kterým odkazuje na dobu svého vzniku. Patnáctipatrový (prý, ale nějak se nemůžu dopočítat) mrakodrap, obložený pro svou dobu tak typickými bolatickými panely v tmavé, snad v modrozelené barvě, přivádí návštěvníka k otázce, jak to asi uvnitř vypadá a co se tam všechno nachází. Slyšela jsem něco o bytech, ubytovně pro drážní zaměstnance, ale i o ordinacích lékařů. Jak se tam ale může dostat obyčejný neobyvatel Mostu?

Hlavní schodiště v budově

 
Radost mi udělalo zjištění, že je uvnitř také ubytovna, kterou jsme se se Strašidlákem rozhodli co nejdříve vyzkoušet, což jsme učinili hned při naší červencové severočeské dovolené roku 2015. Věřili jsme v syrově kultovní atmosféru a očekávání nás nezklamalo. Do Mostu jsme dojeli poměrně pozdě večer, kdy nad potemnělou krajinou panovala letní bouřková atmosféra, která spolu s liduprázdností a večerním osvětlením dodávala místu na zvláštní velkoleposti. Samotná výšková budova už byla zamčená, a tak nám postarší pan recepční (ostříleně vypadající suchý muž s brýlemi a patkou) a asi i provozovatel v jedné osobě ochotně sjel dolu otevřít a vyvezl nás výtahem do dvou nejvyšších pater budovy, kde se ubytovna nacházela.

Po všech těch renovovaných výtazích, se kterými se člověk v životě dnes často setkává, byl tento původní příjemnou realitou, že některé věci se ještě navzdory běhu času drží. V místnosti jakési „recepce“, něco mezi pracovnou a obývacím pokojem zařízené nejrůznějšími dekorativními i užitkovými předměty, nás uvítala také recepčního žena. Vyřídili jsme potřebné formality a během úvodních chvilek tak nějak pochopili, že tito lidé zde nejen pracují, ale také bydlí. Podle konverzace a jejich nejistoty, zda se nám tu bude líbit, nám došlo, že turisté se tu asi neubytovávají běžně. Na druhou stranu působilo toto setkání jako návštěva u někoho doma, takže nějaký odcizující pocit člověk rozhodně neměl. Během chvíle jsme pochopili, že nejvíc tato ubytovna slouží pravděpodobně jako bydlení na delší dobu pro sociálně slabé.

Strana pokoje u dveří. Strašidlák se tam celkem hodí, jeho číro se nějak smeklo do podoby legendárního účesu "vpředu na práci, vzadu na zábavu".

 
Nás ale nic nezklamalo. Myslím, že jen cena nebyla na podobný styl tak úplně nejnižší, na turistické ubytovně v Sokolově jsme platili o něco méně a působila o trochu méně nuzně. Ale to neva. Co by člověk nedal za to strávit dvě noci v tomhle věžáku! Naše (předposlední nejvyšší) patro budovy tvořila centrální chodba, z níž vedly po stranách dveře do jednotlivých pokojů, kuchyňky a na sociální zařízení. Na chodbě byl vzadu u okna i nějaký stolek a sušák s prádlem. Vše bylo zařízeno obyčejně a pro leckoho nuzně, ale překvapivě navzdory různým legendám (či faktům) o ubytovnách, to nepůsobilo špinavě a neuklizeně, spíš dlouhodobě zanedbaně, dost opotřebovaně a ošuntěle. A ošuntělost se v tomto případě samozřejmě cení.

V pokoji jsme se pro jistotu poohlédli, zda nenalezneme nějaký nevítaný hmyz, ale ani ten se nekonal. Zato nás ale zaujala „výzdoba“ nad jednou z postelí, vyrobená zřejmě některým minulým obyvatelem tohoto pokoje, frustrovaným jednotvárnou bělostí zdí. Etiketa z pivních petlahví Krušovic a Zlatopramenu podepřená kulatou textovou etiketou od jakéhosi dortového korpusu. Chvíli jsme mysleli, zda tím není maskovaná nějaká díra ve zdi. Nebyla. Myslím, že tento výtvarník-dekoratér svou koncepcí trumfnul kdekteré současné umělce snažící se šokovat a provokovat. Následovalo atmosféricky zajímavé usínání v potemnělém pokoji, kde bylo celkem výrazně slyšet dunění projíždějících i brzdících vlaků dole v kolejišti a hlášení drážního rozhlasu. Člověk trochu usínal s pocitem, že se uložil někde na peróně. Na druhou stanu s pocitem, že je tomu všemu dění blízko, ale zároveň v bezpečí kdesi ve výšinách.

Dílo mistra

 
Ráno se skutečně potvrdila naše domněnka, že pan recepční na ubytovně skutečně také bydlí, vycházel totiž z jednoho z pokojů v pyžamu. Potkávali jsme také různé obyvatele ubytovny, ale byť bych chtěla, vnitřek ubytovny jsem nefotila, přišla bych si jak paparazzi. Stačí, že už tím, že tam člověk takhle leze, je možná trochu voyeur. Na chodbě nás také překvapil malý králíček (mládě), který se tu kdesi objevil. Po chvíli jsme zjistili, že patří jednomu z mužů, který zde se svou rodinou bydlí. Navzdory tomu, že by se leckteří pána na první pohled možná báli a dávali před ním pověstně peněženku na pařez (statný potetovaný Rom ve středních letech), se ukázal jako velmi přátelský a v kuchyňce zrovna vařil pro svou rodinu špenát k obědu. Ne s králíkem, králíček byl jeho domácí mazlíček. A vdovec podle všeho taky nebyl, takže nevařil z důvodu, že by neměl ženu. Dozvěděli jsme se od něj také, že tu pracuje jako uklízeč, za což má zvýhodněný nájem. Realita bývá kolikrát skutečně barvitější, než jsou různá očekávání a předsudky.

Rok na to jsme se v Mostě také zastavovali, ale měli jsme nocleh u kamaráda, takže služeb ubytovny jsme nevyužili. Když jsme vyšli na prostranství před nádražím, ve vstupních dveřích věžáku jsme spatřili našeho známého recepčního, kterak dosti emotivně vyhazoval ven nějakou asi dvacetiletou (jenže to nevíte, může jí být patnáct nebo klidně pětatřicet) slečnu, která byla dle všeho nějakou nechtěnou problémovou návštěvnicí. Rozhodně pana recepčního předtím nějak nasrala. Co se asi odehrávalo předtím nahoře, v místech, kde my jsme si užili dvě dovolenkové noci, těžko říct. Ale svědčilo to o tom, že takový klídek, jako jsme si tam zažili my, tam asi také není vždycky.

Kdybych věděla, že za dva roky už zde nebude ubytování možné, asi bychom si to ještě ten rok zopakovali. Kultovní výšková budova ze 70. let tu stojí dál, ale je otázkou, co naplní uvolněné prostory dvou pater a co bude dál spoluutvářet ducha toho nádražního mrakodrapu. Tiše se modlím, ať to není něco, co se bude snažit následovat „současné moderní trendy“. Ale co, třeba mě to za 30 let bude taky bavit.

Sička

Comments are closed.