Staré Město u Uherského Hradiště: Závan horkého léta

14 Úno

Toho času, kdy se lámal červenec a srpen, Uherské Hradiště už po 43. opanovaly filmuchtivé proudy více či méně zapálených diváků. Horké léto a večerní posezení u borovičky však zvládlo unavit i kritickou filmovou sekci a komfort i dobré filmové bytí a bydlo jí začlo být málo.

Možná je zmohly Tarkovského epopeje, možná si chtěli připomenout svět mimo kinosály. Cítili přirozenou potřebu změnit aspoň na chvíli prostředí. A také hlad. Jejich poslední gastrozážitek v Lidovém domě (takzvaně Liďáku) totiž přinesl hrůzné setkání s mexickými kuřecími medailonky – rozuměj sešlým kuřecím obaleným ve vrstvě soli a sladké, červené papriky. Potetovaný kuchař Lidového domu, který si zjevně do kuchyně odskočil z posilovny, měl být strávníkům dostatečným varovným znamením.

Zjištění, že k Uherskému Hradišti přiléhá i jakési Staré Město, je překvapilo; fakt, že v něm má prý být i nádražka, je přímo nadchnul. Vydali se na dlouhou cestu značenou stopou odkapávajícího potu, mrmlajíce, ale hnáni vidinou chutného oběda a ryzího zážitku. Cestou se jim v dáli zjevil místní sakrální architektonický div (kostel Svatého Ducha), minuli řadu cukráren plných lákavých šmetrolí a levných vodek, prošli i industriální prázdnotou, ale nic je nesvedlo z cesty.

Náhle se vynořili na perónu, připraveni na nejhorší, tedy neexistující či zavřený lokál. Kolem projížděly nákladní vagóny vezoucí kamsi dříví. Konečně spatřili otevřené dveře, ačkoli nad nimi nevisel příznačný signifikant s nožem a vidličkou. Přítomnost příjemného podniku značila jen cedule s nadpisem polední menu inzerující výběr z tří jídel a limo. Výprava tou dobou už dávno zapomněla na akreditované projekce a svá teplá místa v Kině Mír. Spatřili také pivního Huberta z dalekého Kácova a něco jim správně říkalo, že uvnitř najdou tolik potřebnou stravu. Vkročili do bezejmenného vchodu. Přivítal je veliký sál s bufetovými pulty, výdejními průzory, zaměstnanou obsluhou, i lelkujícími hosty nejrůznějších věkových kategorií a sociálních skupin (jak už tomu v nádražkách bývá).

Doba oběda už zjevně minula, výdejní pulty vypadaly neutěšeně, v obavách zatím aspoň srkali pivo. Odpověď přišla záhy, od mladší ženy za pultem – prý už nic není, ale zeptá se vzadu. Po chvíli se vrátila s nabídkou, kterou nikdo nemínil odmítnout, a vyčarovala odkudsi poslední kotlety na paprice s knedlíky. Poctivé porce domácké kvality. Vystřídalo se ještě několik hostů – spíše již ale najisto mířících za pivními nápoji, než za čímkoli jiným. Horké léto se počátkem odpoledne vetřelo i do prostorného lokálu, a tak expedice usoudila, že není úniku a vydala se na cestu zpět. Rozžhaveným asfaltem a suchým pylem ve vzduchu, vstříc klimatizovanému kinosálu, ledovému snímku Vozka smrti a nachlazení.

Hochficht
Foto Romana Kovacs

No comments yet

Leave a Reply

You must be logged in to post a comment.