Zvučné je též jméno hulínské Mašinky, další plánované štace. A tu nám byl vesmír dlužen. „Pámbů prdel se ukrývá v legendami opředeném občerstvení Mašinka. Paní Věruška už je sice v důchodu, ale i tak se na vás všichni těší!“ čteme deset minut před plánovaným příjezdem do stanice.
„Já tu obálku teda otevřel, nezlobte se,“ říká aktuální obsluha. Paní Věruška dny, kdy teplota hravě přesahuje třicet stupňů, už tráví jinde, na zaslouženém odpočinku. Nálezem knihy nám vesmír zřetelně schválil bohulibost našich expedic; co se nám ovšem snažil říct tím, že v Mašince vmžiku došlo pivo, to se dekóduje již hůře. Zvlášť když je na dosah ruky borovička a na dosah nohy druhá nádražka. Podobně jako v Otrokovicích – kraj zjevně zaslíbený.
Pán za okýnkem byl jedním z těch, u nichž životem ošlehaný obličej, permanentně hořící cigareta a na zuby skoupý úsměv prozrazuje, že už je to třeba hlavě nějak doklepat. Srát na úroveň. Když není pivo, bude kořalka. Taky že jo. Na výběr dává hed ze dvou druhů borovičky. Nivnická a Spišská. Tradice volí volí jasně – stejně jako v legendárním uherskohradišťském Konibaru jedině Nivnickou. Panák za 18 korun, jež do okýnka sune rozklepaná ruka. Nad vchodem do malé místnosti uvnitř samotné boudy se skví nápis upozorňující všechny návštěvníky, že vstupujete do skladu. Tomu by snad mohl leckdo uvěřit – uvnitř je jen pár kusů ošoupaného nábytku a kamna. Přesto se jedná o způsob, jak po švejkovsku obejít zákaz kouření. Jako by to tady byl problém.
Pivo je nakonec také. Bohužel. Bertold střední teploty (rozuměj nechlazený) v plechu je zatěžkávacím testem, co kdo zvládne, i když nehybně setrvává ve stínu jediného slunečníku vedle Mašinky. Srkajíce nápoj, který si nezadá s žumpou slovenského piva Topvar (traumatické vzpomínky na jeho pivně-lihovou chuť na bratislavské tajné nádražce jsou stále čerstvé) hledíme na úhlednou, betonovou stavbu Mašinky, které svým oválem připomíná americkou dálniční architekturu z 50. let. O návštěvu si říká i v chladnějších obdobích – interiér o velikosti 2×3 metry disponuje kamny i křeslem. „Zde bych chtěl strávit aspoň jeden zimní večer.“ Možné to jistě je. Tabule venku zve, že Mašinka má „Otevřeno přetržitě téměř neustále“.
Dobrým zvykem místního kraje je, že zde zřejmě došlo k milému konsensu, a to, že jedna nádražka na nádraží nestačí. Jak bylo výše naznačeno, vedle Mašinky, která je vsazena přímo mezi trati (kategorie: přínádražka), Hulín disponuje ještě další nádražkou I. kategorie, tedy přímo v objektu nádraží. Větší prostor zmenšuje fakt, že dva stoly jsou rezervovány pro zedníky. Své místo si však najdou všichni pivní povaleči, vybírat mohou z obligátního dua Zubr/Radegast. Pozoruhodnou kulisu dotváří televize s kanálem TV Relax, jehož existence mi je novinkou, která snad měla zůstat utajena. I tak během dopíjení nápoje stíhám mentální klystýr, o který se stará televizní Dr. Bojda a jeho zázračný přípravek. Na co je určen, nevím, rozpráví ale pěkně, v zenové zahradě s plastovým nábytkem a dobře posekaným trávníkem, nohou přes nohu, oděn v zelinkavém obleku.
Stravování bylo do té doby zanedbáváno, i když se Přerov snažil…
Dokončení příště.
Text: VŠS
Foto: Romana Kovacs