Nausea naučila Dalibora housti
V Horní Lidči nádražka je. Hned naproti nádraží, s vývěsním štítem Radegast, teplou kuchyní a otevíračkou od devíti do devíti. Moje zdroje však tvrdily, že o sobotách mívá zavřeno. A bohužel měly pravdu. Já vám teď ale prozradím, co máte udělat, abyste si i na jižním Valašsku dokázali užít hezkou sobotu.
Continue reading “Horní Lideč: Přistupte blíže, tady se to líže”
Zahrajeme si takový myšlenkový experiment: Co uděláte, když vám přímo před očima ujede jediný ranní bus do Kólikkótu? Rozběhnete se za ním, abyste měli pocit, že jste pro věc udělali skutečně všechno? Začnete nadávat, abyste ulevili své frustraci z toho, že budete muset sedm a půl hodiny čekat na další? Postavíte se na krajnici a s útrpným výrazem začnete stopovat? Nebo se prostě seberete a půjdete na snídani do nádražky? A bude to nádražka autobusová, nebo vlaková?
Maisúrské nádražce dnes evidentně nejde karta. Dósa není, vadá není, idlí není. Raději tedy volíme strategický ústup do nedalekého železničního muzea. Je nejvyšší čas: pokladník se hroutí na pult a schovává hlavu v dlaních. Jeho kolega zatím zatarasil vchod do nádražky reklamním poutačem a k tomu na celém nádraží vypnuli internet. Apokalypsa visí ve vzduchu.
Nic nekončí, jedeme dál!
Sice jsme tenhle vagón dlouho odbržďovali, ale přes náš ikonický svážný pahrbek se nakonec stejně překulil. Pro velký zájem připravujeme druhé vydání naší druhé knihy o nádražkách Chcípni do rána na chlupatý zuby!
A nebude to jen prachmizerný dotisk. Tahle edice bude doplněná a rozšířená, abyste nebyli ochuzeni o nic, co se v inkriminovaných nádražkách za ten rok a půl od prvního vydání stalo.
Kdybych se byl narodil o 120 let dřív a jmenoval se Karel Klostermann, pravděpodobně bych teď psal dobrodružné vyprávění o tom, kterak jsem uprostřed noci kráčel sněhovou vichřicí z Písku až do Kašperských Hor. Ale protože jsem se narodil v osmdesátých letech 20. století a své texty podepisuju iniciály NP, dám dohromady jen krátkou črtu o nádražce v Sušici, kam jsem přijel osobním vlakem Os 17514.
V sobotu 6. května vyžene vzduch ze všetatské nádražky hned 5 kapel. Ze španělských pláží k nám dorazí ULTRASURF – viděl jsem jejich koncert v Praze a neubránil se představám, jak to asi bude fungovat v Lokobaru. Bubeník vypadá jako Ringo Starr, jen s tim rozdílem, že umí bubnovat. Kytarista je John Frusciante, kterej se z těch drog neposral. No a basák je španělská verze Poďouse z kapel Otra Vez a Rojava. Bude to velký…
Přiznal jsem, že naši Hvajninimové, kterým říkáme koně, jsou našimi nejušlechtilejšími a nejspanilejšími tvory; že vynikají silou a mrštností, a náležejí-li k urozeným lidem a sedlají se na cesty a dostihy nebo zapřahají do kočárů, zachází se s nimi velmi šetrně a opatrně tak dlouho, až ochoří nebo se zchvátí; pak se z nich stáhne kůže, a stojí-li za něco, prodá se, a jejich trup se dá sežrat psům a dravým ptákům.
— Jonathan Swift: Gulliverovy cesty (přel. Aloys Skoumal), Praha 1963, str. 200
Je to takový úděl všech turistických míst: ve zdejší nádražce zpravidla potkáte lidské typy, které byste tam nečekali. A taky typy lidí, které už asi nikdy nepotkáte. Nejinak je tomu v karnátackém městečku Hóspét, které slouží jako hlavní přestupní místo na autobus do nedalekého Hampi.
Na přelomu 19. a 20. století šílí celé Německo po koni jménem Chytrý Hans. Arabský hřebec dovezený z Ruska dokáže za kus mrkve vypočítat jakýkoli matematický příklad. Lidé jsou nadšení: Tak přece! Ti krásní a ušlechtilí tvorové jsou nadáni i rozumem! Není ostatně divu. Je to teprve pár let, co Charles Darwin definitivně prokázal, že člověk povstal z opice, a tak je teď v módě hledat u každého zvířete náznak lidské inteligence. A Chytrý Hans poklepáváním kopýtek nejen hravě sčítá a odečítá, ale na rozdíl od většiny diváků i umocňuje a odmocňuje. Geniálního koně postupně zkoumá třináct vědců a všichni odcházejí se stejným šokujícím výsledkem: Hansův majitel, Wilhelm Von Osten, skutečně naučil svého koně počítat.
„This city no rules!“ huláká na nás mladý motorkář, když křižujeme Aurangábád ve třech lidech a dvou krosnách na jednom skútru. A má pravdu. Než jsme se dostali do místní nádražky, pochopili jsme, že tohle město na severu Maháráštry funguje snad ještě jinak než celý zbytek Indie.