Přiznal jsem, že naši Hvajninimové, kterým říkáme koně, jsou našimi nejušlechtilejšími a nejspanilejšími tvory; že vynikají silou a mrštností, a náležejí-li k urozeným lidem a sedlají se na cesty a dostihy nebo zapřahají do kočárů, zachází se s nimi velmi šetrně a opatrně tak dlouho, až ochoří nebo se zchvátí; pak se z nich stáhne kůže, a stojí-li za něco, prodá se, a jejich trup se dá sežrat psům a dravým ptákům.
— Jonathan Swift: Gulliverovy cesty (přel. Aloys Skoumal), Praha 1963, str. 200
Vítězové bez výhry
Přišlo vám někdy nespravedlivé, že koně, kteří se na dostizích nejvíc nadřou, dostávají jen směšné odměny? Zdaleka v tom nejsou sami. Startovní čísla, katalogy, společenský oděv, nervozita, poslední přípravy a soustředění závodníků… tedy soutěžících. I když je atmosféra podobná, nenechte se zmást. Vágus zamířil na klavírní soutěž.
Kdyby koně měli ruce…
Na přelomu 19. a 20. století šílí celé Německo po koni jménem Chytrý Hans. Arabský hřebec dovezený z Ruska dokáže za kus mrkve vypočítat jakýkoli matematický příklad. Lidé jsou nadšení: Tak přece! Ti krásní a ušlechtilí tvorové jsou nadáni i rozumem! Není ostatně divu. Je to teprve pár let, co Charles Darwin definitivně prokázal, že člověk povstal z opice, a tak je teď v módě hledat u každého zvířete náznak lidské inteligence. A Chytrý Hans poklepáváním kopýtek nejen hravě sčítá a odečítá, ale na rozdíl od většiny diváků i umocňuje a odmocňuje. Geniálního koně postupně zkoumá třináct vědců a všichni odcházejí se stejným šokujícím výsledkem: Hansův majitel, Wilhelm Von Osten, skutečně naučil svého koně počítat.
Mrtvý klid nedělního odpoledne X
Někdy by se mohlo zdát, že se svět mění v jedno velké spáleniště, kterým kolem dokola pochodují zástupy idiotů vykřikující nesmyslná hesla. Někdy je taky dobré mít nad věcmi trochu nadhledu.
Vědci zjistili, že grónští žraloci se nejspíš mohou dožít i 400 let. Šedivé a pomalé paryby se převalují ve studené vodě severního Atlantiku a nějak si zapomněly všimnout, že se polovina Evropy vyvraždila v náboženských válkách, lidé dobyli Bastillu, Freud přišel na nehezké věci o své mámě, Hitler se vykašlal na uměleckou kariéru a lidi objevili dubstep a pokémony. A sotva vylíhlé žraločky asi moc netrápí fakt, že než vyrostou, nikdo z nás tu nebude. A pak se perspektiva začne posouvat od žraloků ještě někam dál.
Momento Václavské náměstí: Žraločci ve vlahém salátu
Svině v bramboráku: PŘEČTI SI PRACOVNÍ MEJL, MÁME TAM LUXUSNÍ SPAM!
Vlahý salát: Jaký spam myslíš? Tu jídelnu na Václaváku?
Svině v bramboráku: JO! To jsou JLV, to je vlastně nádražka!
Vlahý salát: Nezajdem tam na oběd? Dnes mají žraloka v tomatové soli….
Svině v bramboráku: Ach tak, takže v kolik?
Continue reading “Momento Václavské náměstí: Žraločci ve vlahém salátu”
Iláhábád: Jen počkej, zajíci!
No jo, tady už jsem včera byl. Když jsem přijel autobusem z Čitrakútu. Nevšiml jsem si ale, že by tu byla nějaká nádražní hala. Natož nádražka. Tak co tahle hospoda? Je to přímo naproti zadnímu vchodu do stanice. Takže to prostě je nádražka, byť třetí kategorie. A je šuddh šákáhárí. Čistě vegetariánská. Konec diskuse, jde se dovnitř. Mám dvě hodiny do odjezdu. A před hodinou jsem se posilnil jednou knjazovkou.
Jak jsem budoval kapitalismus na 40 polích
Osud a rozvodová strategie mých rodičů mi dopřály celkem tři mladší sourozence, se kterými jsem mohl hrát hry, v nichž šlo vítězit a jinak dominovat. Kromě hraní her, ve kterých jsem stvrzoval svoje ambice nejstaršího a prvorozeného, jsem koukal na zprávy, po odposlechu rodičů miloval pravicové politiky, velebil volný trh a špekuloval, na čem by se dalo vydělat. „Na ekonomii s ním,“ říkal jeden pán na sídlišti, kde jsme bydleli, poté co jsem ve dvanácti letech vyřkl další geniální nápad na zbohatnutí.
Continue reading “Jak jsem budoval kapitalismus na 40 polích”
Koně, kuřata a život bez kontroly
Neděle odpoledne, závodiště Sha Tin, Hong Kong. Proceed to the sizzling wok counter, navádí mě velký nápis vyvedený v kombinaci angličtiny a kantonštiny. Jeden z mnoha stovek pokynů, podle kterých se místní obyvatelé každodenně posunují v davu a udržují pořádek a zenovou harmonii. Řadím se tedy taky do fronty a čekám na čínské grilované kuře a japonské pivo. Je potřeba se zásobit vším potřebným pro příjemně strávený dostihový den. Tak se alespoň téhle zábavě říkává v propagačních letácích a manických výlevech z lóže komentátorů. Jde samozřejmě o chlast a dostatek smaženého jídla. Cílem je nejspíš potenciálního gamblera macerovat v požitcích a dostat ho do bujaré nálady, ve které se začne rychle zbavovat peněz. Když jsme u toho, měli bychom si hned ze začátku vyjasnit základní princip – milovníci zvířat a sportu patří do psího útulku nebo na tenisový kurt, tady jde jen o bohapusté, společnost rozkládající, naprosto iracionální a nezodpovědné utrácení peněz. Nese to s sebou i několik přínosných věcí, ale o nich až později.
No City for Slow Men
aneb první dojmy z výjezdního zasedání redakce v Hongkongu
Na planetě Zemi je několik míst, kde lze pozorovat specifický klimatický jev, který bychom laicky mohli nazvat „indiferentní počasí“. Člověk se ráno podívá z okna, protože chce vědět, jaké je venku počasí, ale zjistí pouze jedinou věc – že venku je… počasí. Když vyjde na ulici, přesvědčí se o tom samém – jo, je tu (asi) vzduch. Někde nad námi asi pravděpodobně je něco jako nebe. Počasí existuje. Já taky existuju. Nebo ne? Hong Kong je jedním z těch míst.
Stalingrad: Dlouhý jako Stalingrad
Přesněji „Město hrdinů Stalingrad“. Název se momentálně používá šest dní roce, a to v pečlivě vybraných termínech: 2. 2. – konec Bitvy o Stalingrad, 9. 5. – Den vítězství, 22. 6. – start operace Barbarossa, 23. 8. – počátek bitvy o Stalingrad, 2. 9. – Den vítězství nad Japonskem a 19. 11. – operace Uranus. I když už byla Putinovi zaslána petice o permanentním přejmenování města s více než 50 tis. podpisy, po zbytek roku stále hovoříme o Volgogradu. To jen aby bylo jasno.
Privět. Jmenuji se Eva, a jelikož už druhým rokem pobývám v hlavním městě Ruské federace, Moskvě, občas potřebuji i výpravu za něčím novým, ideálně zábavným. Tentokrát padla karta na již zmíněný Volgograd a na 4 muže z anglicky hovořících států jako doprovod.
Mimo standardní pátrání po „atrakcích“ na internetu jsem se před výpravou i vyptávala místních, co a jak v bitvách ošlehaném městě. Kromě monstrózního areálu u monumentální sochy „Matka vlast volá“ (ano, ta řvoucí, spoře oděná žena s mečem) každý dotazovaný, ze záhadného důvodu, zmínil i délku města, která údajně činí 60 km.