Velkoměstský život není sranda. Jelikož jsme měli celý den v Dillí volný, řekli jsme si, že vyrazíme s Janou nakoupit studijní materiály. Z baráku jsme se vykokotili asi ve dvanáct. Následoval přesun na kultovně fekální ulici Asaf Alí Road, kde jsme tradičně asi hodinu hledali knihkupectví a jako tradičně v něm nic zajímavého nenašli. Pak jako že pojedem na Connaught Place, ale nějak jsme si spletli bus, takže nás to vyhodilo na Pahárgaňdži. “Nevadí! Aspoň vyměníme peníze a zajdeme si na special lassí,” povídá Jana. A v tuto chvíli začíná Jiříkovo vidění. Jedeme VÝTAHEM na střechu hotelu. Tam si dáváme HOVĚZÍ thukpu a special lassí, které docela dává. Mimochodem hovězí je na jídelním lístku kódováno jako buff, a teď si vlastně uvědomuju, že doteď jsem vždycky jedl v knajpách, kde vařili bez jídelníčku co dům dal. Taky to bylo za čtvrtinovou cenu. Vycházíme ven a zatímco Jana prohlíží jakési tretky, já beru útokem stánek s cukrovím. Žlučníkový atentát pokračuje nákupem dobrého čtvrt kila halvy a pak teda jako konečně jdeme na ten Connaught. Knížek nakupujem plnou tašku, zjišťujeme, že nestíháme a čeká nás nejtěžší quest. Cesta domů metrem ve špičce. Nejdřív se snažím vecpat do dámského rentgenu, ale babice je neoblomná. Do prvního se nevejdem, do druhého nás nacpou specializovaní regulátoři lidského toku. Naštěstí jedem až na konečnou a na poslední dvě zastávky si dokonce i sednem. I když najít to správné nerezervované místo je pro zdravého chlapa docela problém. Cestou busem tak dlouho dumám, proč jsem včera jel za 3 rupie a dneska to máme za 5, až zapomeneme vystoupit. Beru klíče a zdrhám domů, balím krosnu a zatímco mi holky chystají svačinku na cestu, ještě si stihnu buknout pár jízdenek na příští týden. Vyrážím zpátky do města na vlak, což znamená absolvovat stejnou cestu štrýtu v protisměru. Už chápu, proč se Noře nikdy nechce jezdit do centra a radši zevluje doma na periferii mezi poli.
Šakti je všude!
Veselá cesta z Haridváru do Dillí. Nejdřív mě vzbudily padající tragače a ještě před výstupem jsem absolvoval hodinovou přednášku na téma pránik healing. A já jsem si hned říkal, že sedět hodinu na horním lehátku se zavřenýma očima a podivně máchat rukama není asi úplně normální ani v Indii. Ale už zase zevlujeme u Nory a Antua, tentokrát je tu i Jana, vaříme kuře s bramborovou kaší a za chvíli asi opět nastolíme onu základní otázku.
Chrám konzumu?
Žádný supermarket, žádné nákupní středisko. Chrám Mansá déví v Haridváru. Na kopec se vyvezete lanovkou. Kolem svatyně je postavený ještě jeden obrovský hangár, kde najdete vše potřebné k uctění libovolného božstva. Od kokosu přes korále až po CD s náboženskými písněmi v disko verzi. (Mimochodem hitovka o matce Durze v Haridváru docela frčí a má to koule.) Frontu usměrňuje klikatý plotek a návštěva probíhá stylem “tumáš tilak, naval prachy”. A očividně to docela sype. Pokud tohle není opravdový CHRÁM konzumu, tak už nevím.
Už zase
Zase jsem se zhulil. V Haridváru na ghátu. Zase mě odchytl nějaký bábá a napumpoval do mě nějaký čilam. Pořád jsem ještě nezjistil, proč to vlastně dělají. Jestli pracujou jako něčí naháněči nebo jestli mi toho chtějí prodat kilo. Nebo čekají, že usnu a oberou mě. Zatím mi totiž vždycky začnou lézt na nervy a posílám je do prdele. Kouřili jsme to přes nějaký špinavý hadr, tak snad nedostanu lepru. To holka z Irska, kterou jsem tady potkal, to má podchycené. Mokré ubrousky, balená voda a v batohu pěkně pod zámkem Lonely Planet a nějakou další bichli, co teď mezi batůžkáři frčí. To je fakt nezávislé cestování…
Motorikšáci
Najdou se i tací, kteří si troufnou tvrdit, že Indie by bez nich nebyla Indií. Mě teda neuvěřitelně serou. Vylezete z nádraží a už je to tady. Nejdřív se vám za zády ozve něco mezi Leošem Suchařípou a střelbou z flobertky. A pak vám to zkříží cestu tak elegantně, že vám jenom skoro přejede obě nohy. Vůz pochybné konstrukce s ještě pochybnějším individuem za řidítky. S držkou plnou betelu na vás začne huhlat, jestli nechcete někam svézt a za každým slovem si nezapomene červeně odplivnout. Nasadí naprosto nemorální cenu a neustoupí a neustoupí. Asi věří v sílu argumentů svého smrdutého lokotraktoru. Zajímavé je, že když na něj spustíte hindsky, stejně vám to vrací anglicky. Nejspíš si potřebuje procvičit znalost anglických číslovek, neboť je to jeho veškerá slovní zásoba. A když těm zoufalcům řeknete, že moc dobře víte, kolik stojí jedna jízda, protože vám to řekli místní, ještě se vám vysmějou. Dobře vám tak, zmrdi. Stejně jsem chtěl jít pěšky.
Zajímalo by mě, mezi kterýma nohama…
… tu svoji tlustou věcičku schovávají stonožky. A taky jak to lidi dělali, když neexistovaly mobily. To asi museli do týdne pochcípat strachy. I když představa, kterak anglická šlechtická rodina tone v depresích a postupně hyne v apatické agónii, zatímco si jejich synáček prolévá hrdlo za erární peníze ve službách Východoindické společnosti, má něco do sebe.
Nevím, co mě to popadlo, ale přes noc jsem zůstal v Čambě. Teda vlastně vím. Poslední možnost namnožit krvinky, abych přežil Běh KZtů. A jelikož o mě prý má celá rodina velký strach, vyrážím hledat internet. Nejede. Není připojení. Nefunguje. Obsazeno. Nejde proud. SMS poslat nemůžu, protože nemám signál, a když ho náhodou mám, tak to stejně nejde. Zato mi každá zpráva přijde aspoň čtyřikrát. V naprosté zoufalosti rozrážím dveře veřejné telefonní stanice a vytáčím číslo. Nic. Znovu. Nic. Jiné číslo. Nic. Mám chuť někoho uškrtit drátem nebo umlátit sluchátkem. 10 minut vztekání za 63 rupií. Nakonec si vymodlím jednu SMSku od kluka stojícího opodál. Fakt bych ty mobily zrušil.
… fabrike, dim, široke njive
Autobus se klikatí po horské silnici už víc než hodinu, ale nebesky modrá plocha pod námi stále nebere konce. Tu a tam z ní vykoukne osamělá koruna stromu, občas se objeví nový hotel lákající návštěvníky na krásný výhled na jezero.
A pak to přišlo.
I ja sam video visoke peći…
Zavázal jsem boty a šel. Cesta se kroutila svahem výš a výš a nechtěla to zabalit. Rozestavěná vodní elektrárna. Další. Za chvilku bude v každém údolí minimálně jedna. Snad aspoň budou maličké. Lidi jsou tu nějací divní. Takoví agresivní. Každý mě provrtává pohledem a mluví hrozně nepříjemně. Pán na hromadě štěrku se mě nejdřív asi dvě minuty vyptával a nakonec mě skoro poslal do prdele. Banda dětí, co by chtěla vyfotit. Tak dobře, ale při kriketu. A fotku vám neukážu, protože tohle není digitál. Ale jestli to vyjde, tak se sem vrátím a vyblejsknu si vás klidně i desetkrát. A pak je potkávám. Kluk a holka z Brazílie. Totálně sjetí. V hadrech někde mezi 1001 nocí a Mahábháratou. Prý tady už víc než rok bydlí v jednom chrámu. A takových je tady prý víc. Holka z Francie, kluk z Německa… Ve společnosti teniskových guruů. “Jedeme do Guptkáší nakoupit nějaké věci,” povídají. Začíná toho na mě být moc. Radši si cestou jenom koupím mastičku na puchýře a celé odpoledne si jenom čtu a vyhřívám se na sluníčku. Někdy je potřeba trochu vysadit.
U knížete Potěmkina
Stojím na opuštěném náměstí v Gauríkundu, v každé botě mě tlačí jeden hnisající puchýř a najednou vím, že jsem tu špatně. Že sem nepatřím. Že na to nemám. Že chci pryč. A že už bych to asi fakt neměl hulit…
Vidím to teprve cestou zpátky. V Sítápuru roste asi pět nových hotelů. V Rámpuru změna, jenom čtyři. Chlapi řežou prkna, ženské sedí na hromadě kamení a roztloukají štěrk. Je po sezóně a do jara tady vznikne továrna na turisty. Náboženství už se Indii podařilo rozprodat do posledního prasádu. Jak dlouho to asi bude trvat, než rozprodá i přírodu?
Po dvou hodinách jsem zpátky v Guptkáší. Totální rezignace. Potřebuju se jenom nažrat a pak akorát zevluju po náměstí. “Jedu do Kálímathu, pojeď taky!” houkne na mě řidič džípu. Už je mi všechno jedno. Nastupuju. Přisedá i pár vesničanek a mně se začíná znovu vracet barva. Najednou zastavujeme. “Kálímath.” A všichni jedou dál. Přecházím řeku a zase začínám mít nějaký neblahý pocit. “Džaj Mátá dí. Jsem místní púdžárí. Kouříš čaras?” Je to v prdeli.
Výškový rekord letos nedám
Taky jste si mysleli, že nejsnazší čtyřtisícovka na světě je Breithorn? Omyl, přátelé. Čandrašilá. 4090 metrů, které vyleze i indická mamina v žabkách a se dvěma dětmi za krkem. Začínáte v Čóptě ve 2700, kam vás vyveze linkový autobus tak jako mě včera. Až do Tungnáthu, který leží ve 3680, jdete po krásném dlážděném chodníčku a pak začíná dobrodružství na obyčejné pěšině. Celou tu srandu sfouknete za dvě hodinky a ještě se stihnete pokochat výhledem na vědeckou stanici, kde zkoumají himálajské pišťuchy.
Ale abych to neměl tak snadné, vytrestal jsem se ještě jedním výletem. Stopl jsem si káru s kaličema z Rišikéše, kousek popojel a vyrazil na Déória tál. Ehm. Příště si radši zajedu do Fryštáku na Skalku. Tam si aspoň neodrovnám nohy tak, jako na cestě dolů do Úkhímathu.