Zahrajeme si takový myšlenkový experiment: Co uděláte, když vám přímo před očima ujede jediný ranní bus do Kólikkótu? Rozběhnete se za ním, abyste měli pocit, že jste pro věc udělali skutečně všechno? Začnete nadávat, abyste ulevili své frustraci z toho, že budete muset sedm a půl hodiny čekat na další? Postavíte se na krajnici a s útrpným výrazem začnete stopovat? Nebo se prostě seberete a půjdete na snídani do nádražky? A bude to nádražka autobusová, nebo vlaková?
Maisúr: Kolik stojí slon?
Maisúrské nádražce dnes evidentně nejde karta. Dósa není, vadá není, idlí není. Raději tedy volíme strategický ústup do nedalekého železničního muzea. Je nejvyšší čas: pokladník se hroutí na pult a schovává hlavu v dlaních. Jeho kolega zatím zatarasil vchod do nádražky reklamním poutačem a k tomu na celém nádraží vypnuli internet. Apokalypsa visí ve vzduchu.
Chcípni do rána na horečku omladnic!
Nic nekončí, jedeme dál!
Sice jsme tenhle vagón dlouho odbržďovali, ale přes náš ikonický svážný pahrbek se nakonec stejně překulil. Pro velký zájem připravujeme druhé vydání naší druhé knihy o nádražkách Chcípni do rána na chlupatý zuby!
A nebude to jen prachmizerný dotisk. Tahle edice bude doplněná a rozšířená, abyste nebyli ochuzeni o nic, co se v inkriminovaných nádražkách za ten rok a půl od prvního vydání stalo.
Sušice: Maloměšťácké šarvátky
Kdybych se byl narodil o 120 let dřív a jmenoval se Karel Klostermann, pravděpodobně bych teď psal dobrodružné vyprávění o tom, kterak jsem uprostřed noci kráčel sněhovou vichřicí z Písku až do Kašperských Hor. Ale protože jsem se narodil v osmdesátých letech 20. století a své texty podepisuju iniciály NP, dám dohromady jen krátkou črtu o nádražce v Sušici, kam jsem přijel osobním vlakem Os 17514.
Tbilisi: Chcete nádražku? Dostanete lásku!
Tbilisi bylo toho dne modřejší než Okena. Televizní věž, gruzínská odpověď na Eiffelovku, se rozzářila odstíny tartrazinových limonád. Počet evropských vlajek ve veřejném prostoru napovídal tomu, že Gruzínci vlajky dostávají poštou spolu s letáky. Jenže v Gruzii nevedou schránky. Obyvatelé Gruzie jen měli radost z bezvízového styku se státy Schengenu, těšili se na eurovíkendy a budoucnost bez Ruska. Oddechnutí, jako když ti tvůj gruzínský kluk slíbí, že své mamce neřekne, že už nejsi panna. Tenhle den byl prostě stvořený pro lásku. Namísto mého milého ale v kuchyni čekaly flašky červeného gruzínského saperavi, se kterým jsme si taky slíbili při sobě stát v dobrém i zlém. Láhve však prázdné, postel vedle mě taky, návštěva nádražky pro mě tedy byla jasná volba.
Continue reading “Tbilisi: Chcete nádražku? Dostanete lásku!”
Myslíš, že nepoznám skáčko?
V sobotu 6. května vyžene vzduch ze všetatské nádražky hned 5 kapel. Ze španělských pláží k nám dorazí ULTRASURF – viděl jsem jejich koncert v Praze a neubránil se představám, jak to asi bude fungovat v Lokobaru. Bubeník vypadá jako Ringo Starr, jen s tim rozdílem, že umí bubnovat. Kytarista je John Frusciante, kterej se z těch drog neposral. No a basák je španělská verze Poďouse z kapel Otra Vez a Rojava. Bude to velký…
Mluvící kůň jako svědomí civilizace
Přiznal jsem, že naši Hvajninimové, kterým říkáme koně, jsou našimi nejušlechtilejšími a nejspanilejšími tvory; že vynikají silou a mrštností, a náležejí-li k urozeným lidem a sedlají se na cesty a dostihy nebo zapřahají do kočárů, zachází se s nimi velmi šetrně a opatrně tak dlouho, až ochoří nebo se zchvátí; pak se z nich stáhne kůže, a stojí-li za něco, prodá se, a jejich trup se dá sežrat psům a dravým ptákům.
— Jonathan Swift: Gulliverovy cesty (přel. Aloys Skoumal), Praha 1963, str. 200
Kulometem na velkou trefu
aneb Fotografie jako sázka
Nikdy jsem nesázel, hazardní hry nehrál a nevyplnil ani jediný tiket Sportky. Na dostizích v Chuchli jsem v životě nebyl. Ba ani proherní automaty nebyly s to mě zaujmout. Kritický realismus, který je mi vlastní a jenž bývá mylně pokládán za pesimismus, mi většinou nedovoloval vytvářet si jakékoli naděje ohledně čehokoli. Bez naděje prý nejde žít. To je velice rozšířený omyl. Bez naděje žít lze, není to vysloveně příjemné, avšak je to rozumné. Je totiž mnohem výhodnější žádnou naději nemít, než se posléze vyrovnávat s frustrací z jejího nesplnění. Sázet ovšem bez naděje a jisté míry optimismu vskutku nelze.
Vítězové bez výhry
Přišlo vám někdy nespravedlivé, že koně, kteří se na dostizích nejvíc nadřou, dostávají jen směšné odměny? Zdaleka v tom nejsou sami. Startovní čísla, katalogy, společenský oděv, nervozita, poslední přípravy a soustředění závodníků… tedy soutěžících. I když je atmosféra podobná, nenechte se zmást. Vágus zamířil na klavírní soutěž.
Hóspét: Ztraceno v překladu
Je to takový úděl všech turistických míst: ve zdejší nádražce zpravidla potkáte lidské typy, které byste tam nečekali. A taky typy lidí, které už asi nikdy nepotkáte. Nejinak je tomu v karnátackém městečku Hóspét, které slouží jako hlavní přestupní místo na autobus do nedalekého Hampi.