aneb Fotografie jako sázka
Nikdy jsem nesázel, hazardní hry nehrál a nevyplnil ani jediný tiket Sportky. Na dostizích v Chuchli jsem v životě nebyl. Ba ani proherní automaty nebyly s to mě zaujmout. Kritický realismus, který je mi vlastní a jenž bývá mylně pokládán za pesimismus, mi většinou nedovoloval vytvářet si jakékoli naděje ohledně čehokoli. Bez naděje prý nejde žít. To je velice rozšířený omyl. Bez naděje žít lze, není to vysloveně příjemné, avšak je to rozumné. Je totiž mnohem výhodnější žádnou naději nemít, než se posléze vyrovnávat s frustrací z jejího nesplnění. Sázet ovšem bez naděje a jisté míry optimismu vskutku nelze.
Text: Bogs
Ilustrace: Klára
Už od dětství jsem měl jasno v tom, že celý ten takzvaný „dospělý“ život se vším tím studováním, vyděláváním a utrácením peněz, zakládáním a zase opouštěním rodinných krbů, plozením dětí a jejich následným okřikováním, klikáním myší, řízením auta, fejsbučením, pitím alkoholu, cestováním po světě a mnoha dalšími „důležitostmi“, je úplná hovadina. Slušněji řečeno, je to mrhání životními silami na něco, co nemůže mít uspokojivý výsledek. Uvědomil jsem si, že žití tímhle životem je závislost, vyvolaná směsí pudů a hlouposti. Z instinktů je to především pud pohlavní, pud k hamižnosti a pud být jako všichni, který je nejsilnější a v poslední době vlivem globálně vládnoucího systému zcela dominuje. Velmi záhy jsem si řekl, že na takovéto „vařené nudli“ mě tedy milé lidstvo neutáhne. Přesto však, když mi bylo 27 let, dostal jsem chuť něco dělat. Bohužel, nejsem bráhman-jógí, co prosedí celý život na hřebících, upřeně zíraje na jeden bod v prostoru, sem tam komunikuje s ochočenou kobrou, načež dosáhne osvícení a sám se navěky uspí. Zkrátka, jak už možná víte, vsadil jsem na to, že se naučím tvořit umělecké obrazy fotografickou cestou. Umělecké znamená emotivně mimořádně působivé.
Fotografie může být působivá, je-li do posledního detailu promyšlena a dokonale řemeslně zvládnuta. Obyčejně však v takovém případě bývá jen spíše esteticky hodnotná, dekorativní, vkusná. To něco, co by jí dodalo emotivní síly a tím i „uměleckosti“, tam mnohdy chybí. A naopak. Probírám třeba někde v antikvariátu v krabici od bot prastaré fotečky nedělních fotoamatérů po pětikoruně. Jsou neostré, komposičně nezvládnuté, špatně nazvětšované. A narazím mezi nimi na neuvěřitelně silný fotografický obraz, který by mohl být někde na aukci prodán za velkou sumu, kdyby měl alespoň 24 x 30 cm a byl podepsán někým věhlasným. Ano, správně, já se vám chystám podsunout myšlenku, že umělecká fotografie je něco jako sázka do loterie. A to prosím po patnácti letech nejen praxe, ale i usilovného vzdělávání se v oboru!
Jistěže protřelý sázkař, důkladně znalý možností a kondice jednotlivých championů, má na dostizích větší šanci než třeba někdo, kdo na závodiště přijde prvně v životě a vsadí si nazdařbůh. Přesto ale ani ten zkušený a znalý dopředu vítěze nezná. To by pak ostatně bylo po sázení. Právě tak fotograf, jenž je odborně na výši a má dostatek talentu, má svým způsobem větší šanci na „velkou trefu“ než ten, kdo fotografuje dvakrát do roka. Ovšem i zde je to loterie! Čistě teoreticky vzato se může stát toto: Pustíme například ráno do ulic města dobrého, nadaného fotografa a půl hodiny po něm po téže trase slepce, oba vybavené stejnými aparáty. Večer nám fotograf přinese sérii sice kompozičně a světelně dobrých, leč nepříliš zajímavých obrázků, zatímco slepec, pokud se vrátí, nás překvapí úžasně působivými snímky z takových úhlů pohledu, které by fotografovi ani nepřišly na mysl.
V emotivní (umělecké) fotografii totiž působí jeden důležitý činitel, který ji sbližuje se sázením a loteriemi všeho druhu. Nedočtete se o něm v žádné učebnici. Je to relativně malá předvídatelnost výsledku. Můžete mít velký talent, odborné vzdělání i praxi, můžete pracovat nejlepší zrcadlovkou. A přece se stane, že si před stisknutím spouště řeknete: Tak tohle bude ono! Velká trefa!, načež po vyvolání a pořízení kontaktu nechápavě zíráte na celkem fádní, nic neříkající obrázek. A naopak, myslíte si: No, tohle cvaknu jen tak pro jistotu, ale asi to nebude nic extra. A ona to ta „velká trefa“ je! Kromě komposice, světla, zaostření, clony a času jsou totiž ve hře věci, jež nelze měřit, regulovat, ba ani pojmenovat.
Co myslíte takový Sudek? Prý po něm zůstalo asi 25 tisíc fotografií. Při vší úctě k Mistrovi vám prozradím, že „jen“ takových 15–20 % z toho jsou díla umělecká, zbytek tvoří všelijaké popisnosti a jistou část i snímky z různých důvodů nepodařené. U mne to bude ještě horší – nějakých 5–10 % „umění“ proti 90–95 % „jen cvaknutí“. Inu, jak říkám, loterie…
I zde ovšem platí jednoduchý „princip kulometu“: čím víckrát vystřelíš, tím víckrát se trefíš. Avšak na rozdíl od kulometu v rukou dobrého střelce, ve fotografii nikdy není počet zásahů jistý předem. V zásadě je nutné nafotografovat toho co možná nejvíce a pak se už z toho zpravidla něco kloudného vybere. Většina fotografů to také tak dělá. Ale nemyslete si, že to ošvindlujete digitálem, kde se „střílí“ zadarmo, nepočítaje cenu přístroje a baterií. Digitál je sice druh optického záznamu reality, podobně jako třeba video je svým způsobem druh kinematografie. Fotografií v pravém smyslu však číslicový záznam není! Chtít digitálem něco pořádně vyfotografovat je totéž, jako chtít vyhrát hlavní cenu ve Sportce a nevsadit přitom ani korunu. Zatím se to nepodařilo nikomu. O takovéto dětinské podvůdky se tedy raději ani nepokoušejte a svůj digitál odneste do nejbližšího fotobazaru. Tamtéž zakoupíte – dnes již velmi levně – přístroj na film (pokud jej už nemáte) a dostatečnou zásobu filmového materiálu. Tím máte vsazeno. Dál to bude záležet nejen na míře vašich schopností a zájmu, ale také na mnoha různých náhodách. A právě to je na fotografii mimořádně vzrušující!
Podobně jako v kterékoli sázkové hře či loterii může vyhrát každý, tak fotografie opravdu je uměním, které mohou dělat všichni. Někteří dokonce nevědomky. I zde však platí ono triviální: kdo nehraje – nevyhraje!
Text vyšel ve vágusí ročence 2014 na téma Dostihy a sázky.