Vágusfest vol. I máme úspěšně za sebou, pojďme si tedy připomenout pár základních skutečností. Jedná se o akci jen pro otrlé, takže na základě prožitých událostí naši rekapitulaci obohatíme o pár rad. Však ony se budou pro příště jistě hodit…
Specialita ve Fantově kavárně
Bylo by možné si jen těžko představit lepší místo pro odpolední meditaci při čekání na vlak, než ve Fantově kavárně. Obklopen vrcholnou českou secesí sedět u ochozu, pít pivo a sledovat mumraj zmatených turistů, veksláků a prohnaných vágusů.
Fantova kavárna by byla zkrátka Mekkou všech nádražních povalečů.
Fantova kavárna by byla místem, kam byste mohli pozvat svoji holku.
Fantova kavárna by byla jediná literární nádražka.
Chudý kraj, chudý mrav
Je to sice heslo kluků z Kostelce, ale pro Čáslav to platí taky. Starobylé město, kde se čas zastavil někdy za První republiky. A ani Jarmil Kratochvíl a slavný fotbalový mančaft na tom moc nezměnili.
Tramvaj plná revizorů
Je vlahý letní večer a já se vracím z Hostivaře od Bokyho. Lahváč na čtvrtek je vymyšlený, bude to kvalitní práce. Skupinka asi deseti rozesmátých lidí na zastávce mě nijak nerozhodí. Mám už taky ostatně něco v sobě.
Nasedám do prvního vagónu a otevírám prudce salónně intelektuální knihu Umění a kýč. Nestihnu ani rozluštit rovnici estetické hodnoty [H] uměleckého díla [D] o znění H(D) = (a-b).(a+b+c).(a+b)/c, když se mi před očima objeví odznak. Dobrý den, kontrola jízdenek. Průkazku mám, ukazuji a letmo kontroluji dění v tramvaji. Čtyři revizoři, jeden chycený černý pasažér. Normálka.
První z revizorů vypisuje lejstro, provinilec nadává. Vtom ale dochází k něčemu naprosto nečekanému. Žena sedící přes uličku se zvedá, prochází celou tramvají a přátelsky dloubne revizora do žeber. Nechápu.
Nádraží Strašnice. V protisměru stojí skoro prázdná tramvaj a řidič se z ní snaží vyhodit obtloustlého somráka. Můj revizor vyskakuje skoro zavřenými dveřmi a jde zpacifikovat situaci. Celá tramvaj se směje, když ho skoro přejede auto. Pak ještě vykope z našich dveří váguse s flaškou a můžeme jet dál.
Na Průběžné nasedají další cestující. S odznakem se tentokrát zvedá paní kousek přede mnou a další dva lidi, kteří dosud v klidu seděli. Začínám si připadat jako pan Foustka mezi tajnými agenty.
„Kolik vás tady vlastně je?“ ptám se pána sedícího za mnou.
„No víc než vás,“ odtuší revizor, který po konfrontaci s vágusem začal pekelně smrdět. „A kvůli takovým kupujou tramvaje za šedesát milionů…“
Vágus, ten tvrdý chleba má
Člověk se může nechat snadno oklamat zdáním, že být reportérem Vágus.cz je ta nejpohodovější, nejpříjemnější a nejvíc „Big Lebowski style“ práce, jaká může být. Následující příhoda z dnešního odpoledne svědčí o tom, že i vágus tvrdý chleba má, a že touha přinášet svým zevelským souputníkům čestvé informace ze světa nádražních restaurací občas vyžaduje pevné nervy a nejméně středně velké požehnání od knjaze Miloše.