Je vlahý letní večer a já se vracím z Hostivaře od Bokyho. Lahváč na čtvrtek je vymyšlený, bude to kvalitní práce. Skupinka asi deseti rozesmátých lidí na zastávce mě nijak nerozhodí. Mám už taky ostatně něco v sobě.
Nasedám do prvního vagónu a otevírám prudce salónně intelektuální knihu Umění a kýč. Nestihnu ani rozluštit rovnici estetické hodnoty [H] uměleckého díla [D] o znění H(D) = (a-b).(a+b+c).(a+b)/c, když se mi před očima objeví odznak. Dobrý den, kontrola jízdenek. Průkazku mám, ukazuji a letmo kontroluji dění v tramvaji. Čtyři revizoři, jeden chycený černý pasažér. Normálka.
První z revizorů vypisuje lejstro, provinilec nadává. Vtom ale dochází k něčemu naprosto nečekanému. Žena sedící přes uličku se zvedá, prochází celou tramvají a přátelsky dloubne revizora do žeber. Nechápu.
Nádraží Strašnice. V protisměru stojí skoro prázdná tramvaj a řidič se z ní snaží vyhodit obtloustlého somráka. Můj revizor vyskakuje skoro zavřenými dveřmi a jde zpacifikovat situaci. Celá tramvaj se směje, když ho skoro přejede auto. Pak ještě vykope z našich dveří váguse s flaškou a můžeme jet dál.
Na Průběžné nasedají další cestující. S odznakem se tentokrát zvedá paní kousek přede mnou a další dva lidi, kteří dosud v klidu seděli. Začínám si připadat jako pan Foustka mezi tajnými agenty.
„Kolik vás tady vlastně je?“ ptám se pána sedícího za mnou.
„No víc než vás,“ odtuší revizor, který po konfrontaci s vágusem začal pekelně smrdět. „A kvůli takovým kupujou tramvaje za šedesát milionů…“