“Jsem majitel bytu a vy koukejte do deseti minut vypadnout!” ozvalo se mi nad hlavou dnes v sedm ráno. A co z toho plyne za ponaučení? Že u Pidinsova dědy už cestou z hospody přespávat nebudu.
Šíří se to jako nějaká choroba. A ještě k tomu s úplně kokotským jménem. Kománková už asi chuděra chytá Dědkovy manýry, když je schopná takové zhovadilosti věnovat v Reflexu celé tři stránky. A copak že to tu vlastně tentokrát máme?
Dnešní díl Videostopu bude odpočinkový. Knjaz Miloš už si ostatně znovu brousí sukovici k dalšímu úderu, kterému padne nejpíš za oběť i nemálo našich čtenářů. Proto bychom si ho měli alespoň trochu udobřit.
Đorđe Balašević je docela zajímavá postava. Na jeho životních osudech by se možná daly ilustrovat moderní dějiny Srbska. Syn srbského otce a maďarsko-chorvatské matky a jugoslávský vlastenec do posledního dechu. V 80. letech nadšený Titovec, v 90. letech zapálený kritik Miloševiće. V roce 1991 nedokázal skousnout odtržení Slovinska, ale o patnáct let později už Černé Hoře k nezávislosti gratuloval. Od hrdé nesmiřitelnosti až k totální rezignaci, od nostalgického patosu až k bezbřehému cynismu, vyjádřeného slovy “Mluvím jedním špatným chorvatským nářečím, takzvanou srbštinou.”
Tenhle kousek pochází z roku 1981. Když loni v létě Haimi v Hercegu Novim vyhrabal z regálu s pirátskými CD platňu s 33 písněmi o Titu, nastartoval tím jeden velký kult. Díky této desce jsme v maršálu Titovi rozpoznali dvanáctou inkarnaci knjaze Miloše a príma chlapíka. Balašević sice možná není slobodotvorca, ale legenda to je.
Dnes cestou z hor mě osvítil Duch svatý. Kupuju si telemarkové lyže. Ovšem pouze za podmínky, že se mi na ně podaří vydělat vracením prázdných lahváčů. Kdy myslíte, že se mi to podaří? Už jsem si založil i kasičku a v tuto chvíli se v ní nachází celých 12 korun.
Haimi je na ty dlouhé povídání, já tentokrát nemám slov. Nechám proto raději hovořit fakta ze stránek osobnosti.cz:
Bushido je německý rapper z Berlína, vlastním jménem Anis Mohammed Yussuf Ferchichi. Narodil se 28. září 1978. Známý je také pod pseudonymem ” Sonny black “.
Svojí hudbu dělá dobře, dělá ji celým srdcem a texty píše podle toho, jak to cítí. Nikdo mu do ničeho nesmí mluvit a to je taky dobře… Jeho styl hudby se tzv. nazývá Gangstarap. Za dobu, co dělá hudbu už stihnul vydat hodně alb, některá jsou tajná a nezveřejněná, ale ty ostatní znají asi všichni Němci, kteří se aspoň trochu zajímají o rap. A hlavní je, že Bushido se začíná dostávat i za hranice Německa.
V roce 2003 vydal album s názvem King of King Z. Toto album bylo sice úspěšné, ale Bushido měl zatím jen několik set fanoušků. V půlce roku 2004 zremixoval a potom ještě dal do rapu písničku Amerika od Rammstein. Tímhle se konečně dostal do povědomí více lidí a na jeho koncerty se začínalo prodávat stále více lístků. Na konci roku 2004 vydal svoje další album s názvem Electro Ghetto. Tohle album dobylo všechny příčky Německých hitparád, všichni teenageři chtěli být jako Bushido, všichni začali nosit oblečení s jeho logem a nikdo neposlouchal nic jiného než Bushid-a…
Dejvice i Bubeneč jsou kraj vágusům zaslíbený. Mají tu dvě skvělé nádražky, Ural, Kraba a nejdrsnější veřejné záchodky. Budova trafiky u zastávky na Kulaťáku slouží jako přístřeší nejrůznějším živlům, které si zde s chutí vykouří svou machorku a vypijí svůj krabicák, než se vydají na další potulky velkoměstem. To je však jen malá demoverze toho, co se skrývá v suterénu.
Nomen omen. Lepší příjmení si tento pán ani nemohl přát. A ani to infantilní křestní už na tom nic nezachrání. Ale nebudeme ho chudáka soudit hned podle prvního dojmu, že.
Z Česka se začíná pomalu stávat dokumentární velmoc a ze mě zase dokumentární expert. Nuže vězte, že jsem ve středu navštívil projekci nového filmu Lindy Jablonské, který jde do kin 26. února. A zase je nač se těšit.
