Stojím na opuštěném náměstí v Gauríkundu, v každé botě mě tlačí jeden hnisající puchýř a najednou vím, že jsem tu špatně. Že sem nepatřím. Že na to nemám. Že chci pryč. A že už bych to asi fakt neměl hulit…
Vidím to teprve cestou zpátky. V Sítápuru roste asi pět nových hotelů. V Rámpuru změna, jenom čtyři. Chlapi řežou prkna, ženské sedí na hromadě kamení a roztloukají štěrk. Je po sezóně a do jara tady vznikne továrna na turisty. Náboženství už se Indii podařilo rozprodat do posledního prasádu. Jak dlouho to asi bude trvat, než rozprodá i přírodu?
Po dvou hodinách jsem zpátky v Guptkáší. Totální rezignace. Potřebuju se jenom nažrat a pak akorát zevluju po náměstí. “Jedu do Kálímathu, pojeď taky!” houkne na mě řidič džípu. Už je mi všechno jedno. Nastupuju. Přisedá i pár vesničanek a mně se začíná znovu vracet barva. Najednou zastavujeme. “Kálímath.” A všichni jedou dál. Přecházím řeku a zase začínám mít nějaký neblahý pocit. “Džaj Mátá dí. Jsem místní púdžárí. Kouříš čaras?” Je to v prdeli.