Koupání v potoku pod ledovcem možná není úplně normální, ale co tohle? Večer mě u stánku s čajem odchytla skupina pánů z Čandígarhu. “Pojď s námi ráno do chrámu na púdžu,” povídají. Takovou nabídku pochopitelně nešlo odmítnout.
Začalo to příjemně, pokud se teda při vstávání v 5 hodin dá mluvit o něčem příjemném. Koupeme se v horkém bazénku pod chrámem. Po deseti minutách si už začínám připadat jako v Maďarsku po dvou litrech svařáku a lezu ven. A teď začíná peklo. Skoro dvouhodinová púdža ve 3100 metrech v půlce listopadu v 6 hodin ráno. Připomínám, že do chrámu se samozřejmě chodí na boso. Poslední půlhodinu začínám přemýšlet o co nejmíň bolestivé amputaci dolních končetin, zatímco všichni ostatní si to očividně dávají. Český bezvěrec zase jednou dostává pořádně po čáře a radši rychle mizí pryč do hor.
Zatímco Badrínáth je plný indických poutníků a turistů, o tři kilometry dál ve vesnici Mána je božský klid. Garhválští kluci s klackem honící krávy, holky s nůšemi sena, babky štrikující čepice na zápraží. Dál už je jenom ledovcová moréna a Čína. Po ranní zkušenosti nechci riskovat další metamorfózu v rampouch, a tak si ani neberu věci na spaní. Možná trochu škoda. Nad Mánou je spousta opuštěných bunkrů a zákopů, které tady Indové nejspíš v šedesátých letech nastražili na Číňany. Trochu smutně to otáčím zpátky a jdu do hotelu nastražit pro změnu pasti na myši.