VÁGUS.CZ

Autobus se klikatí po horské silnici už víc než hodinu, ale nebesky modrá plocha pod námi stále nebere konce. Tu a tam z ní vykoukne osamělá koruna stromu, občas se objeví nový hotel lákající návštěvníky na krásný výhled na jezero.

A pak to přišlo.

Continue reading “… fabrike, dim, široke njive”

Zavázal jsem boty a šel. Cesta se kroutila svahem výš a výš a nechtěla to zabalit. Rozestavěná vodní elektrárna. Další. Za chvilku bude v každém údolí minimálně jedna. Snad aspoň budou maličké. Lidi jsou tu nějací divní. Takoví agresivní. Každý mě provrtává pohledem a mluví hrozně nepříjemně. Pán na hromadě štěrku se mě nejdřív asi dvě minuty vyptával a nakonec mě skoro poslal do prdele. Banda dětí, co by chtěla vyfotit. Tak dobře, ale při kriketu. A fotku vám neukážu, protože tohle není digitál. Ale jestli to vyjde, tak se sem vrátím a vyblejsknu si vás klidně i desetkrát. A pak je potkávám. Kluk a holka z Brazílie. Totálně sjetí. V hadrech někde mezi 1001 nocí a Mahábháratou. Prý tady už víc než rok bydlí v jednom chrámu. A takových je tady prý víc. Holka z Francie, kluk z Německa… Ve společnosti teniskových guruů. “Jedeme do Guptkáší nakoupit nějaké věci,” povídají. Začíná toho na mě být moc. Radši si cestou jenom koupím mastičku na puchýře a celé odpoledne si jenom čtu a vyhřívám se na sluníčku. Někdy je potřeba trochu vysadit.

Stojím na opuštěném náměstí v Gauríkundu, v každé botě mě tlačí jeden hnisající puchýř a najednou vím, že jsem tu špatně. Že sem nepatřím. Že na to nemám. Že chci pryč. A že už bych to asi fakt neměl hulit…

Vidím to teprve cestou zpátky. V Sítápuru roste asi pět nových hotelů. V Rámpuru změna, jenom čtyři. Chlapi řežou prkna, ženské sedí na hromadě kamení a roztloukají štěrk. Je po sezóně a do jara tady vznikne továrna na turisty. Náboženství už se Indii podařilo rozprodat do posledního prasádu. Jak dlouho to asi bude trvat, než rozprodá i přírodu?

Po dvou hodinách jsem zpátky v Guptkáší. Totální rezignace. Potřebuju se jenom nažrat a pak akorát zevluju po náměstí. “Jedu do Kálímathu, pojeď taky!” houkne na mě řidič džípu. Už je mi všechno jedno. Nastupuju. Přisedá i pár vesničanek a mně se začíná znovu vracet barva. Najednou zastavujeme. “Kálímath.” A všichni jedou dál. Přecházím řeku a zase začínám mít nějaký neblahý pocit. “Džaj Mátá dí. Jsem místní púdžárí. Kouříš čaras?” Je to v prdeli.

Taky jste si mysleli, že nejsnazší čtyřtisícovka na světě je Breithorn? Omyl, přátelé. Čandrašilá. 4090 metrů, které vyleze i indická mamina v žabkách a se dvěma dětmi za krkem. Začínáte v Čóptě ve 2700, kam vás vyveze linkový autobus tak jako mě včera. Až do Tungnáthu, který leží ve 3680, jdete po krásném dlážděném chodníčku a pak začíná dobrodružství na obyčejné pěšině. Celou tu srandu sfouknete za dvě hodinky a ještě se stihnete pokochat výhledem na vědeckou stanici, kde zkoumají himálajské pišťuchy.

Ale abych to neměl tak snadné, vytrestal jsem se ještě jedním výletem. Stopl jsem si káru s kaličema z Rišikéše, kousek popojel a vyrazil na Déória tál. Ehm. Příště si radši zajedu do Fryštáku na Skalku. Tam si aspoň neodrovnám nohy tak, jako na cestě dolů do Úkhímathu.

Já taky ne. Ale řekl bych, že to bude podobný pocit jako při použití listů himálajského rododendronu. Takže nebrat.

Tato dobrá rada je vlastně jedinou zásadní informací dneška, neboť ten se nesl ve znamení pravého indického zevlingu. Bus do Čópty, jak známo, jezdí pouze jednou denně, a tak jsme měli s klukama celé dopoledne na tak důležitě věci, jako je konzumace čaje, betelu a tabáku. V nastoleném tempu jsem pokračoval i po přesunu do Čópty, který jsem strávil po boku týpka, jenž zjevně autobusákovi moc nevěřil a v každé serpentině si mumlal jakousi modlitbičku. Ale já pánům řidičům věřím. I kdyby selhaly brzdy, vždycky to zachrání klaksonem!

Začíná to nádherně. Ráno budíček v opuštěné horské chýši s východem slunce nad Nanda Déví. Sestupuju do údolí a objevuju další krásy místní flóry a fauny. Les vypadá úplně jinak a místo tygříků potkávám jenom strašně chlupaté kozy, opice a jakési obrovské kuny, co skáčou po stromech. Zastavuju ve vesničce u chrámu Ansujá Déví. Před chrámem se pase tele. Vracím se zpátky od chrámu a tele leží břuchem navrch. Pak potkávám asi 30 děcek. Absolutně nechápu, kde se jich tolik vzalo v dědině o 10 chalupách. Nemaje slov, nechám se vyfotit. Ihned nato další přelud, kolem prochází tři mladé holky s fůrou sena na zádech. Poté mě zastavuje majitel místní ubytovny. Jak začne mluvit o penězích, tak se klidím. Hned za rohem mě zastavují tři týpci, kteří uprostřed cesty vaří jídlo a nakrmí mě. Scházím dolů k potoku a potkávám indický manželský páreček. Kdo myslíte, že nese všechnu bagáž? Konečně přicházím do vesnice Mandal a zjišťuju, že mi před chvilkou ujel jediný autobus. Co teď? Po chvíli zevlingu je rozhodnuto. Místní motorkář Šailú mě vezme do Gópéšvaru, aspoň konečně napíšu domů a nakoupím pohledy. A program na večer je jasný: Na vesnici hrajou tradiční lidové divadlo Rám lílá o životě krále Rámy. Moc jsem si to teda neužil, protože scéna byla bídně ozvučená a všichni místní ochotníci vyjma pana učitele strašně huhňali. Ale nakonec byla sranda. Naprosto mě totiž dostal okamžik, kdy představitel Hanumána vedle jeviště přetáhl svou palicí jedno z děcek, které mu pokazilo předchozí výstup. Taková veselá tečka za tím dnešním případem.

Tenhle výlet fakt nezačal dobře. Cestou z Gópéšvaru do Gangólí jsem se asi šestkrát poblil. Kopnout do sebe půllitr horkého čaje hned v 5 ráno asi není pro bříško to nejlepší. Útrapy pokračovaly, když jsem se cestou nahoru na hřeben ztratil v džungli, a na klidu mi nepřidalo ani zvířátko okrové barvy s dlouhým ocasem, z nějž jsem naštěstí viděl jenom zadek. Setkání zoči voči s jakoukoli kočkou větší než Jahnovic Maruše nepatří zrovna mezi dárky, které bych si chtěl nechat nadělit pod stromeček. A završila to debilní mapa, na které se sekli s výškopisem o 1000 metrů. Nebudu dlouze popisovat své myšlenkové a emoční pochody. Výsledek byl zkrátka takový, že jsem se dvě a půl hodiny plazil někde ve 3300 po hřebeni na sluníčku bez vody. A když jsem konečně slezl níž a narazil na potok, vyexl jsem naráz asi litr a do hodiny se zesral jak Amina. Ale odměna přišla brzy. Rudranáthův chrám byl sice zavřený, ale dharmšály okolo naštěstí ne. Místo televize si večer dávám Nanda Déví při západu slunce, rozdělávám ohýnek v chatrči, usínám na slámě a dávám si nádherných 12 hodin spánku. Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti žízní, na pokraji smrti vysílením, ale stálo to za to!

Ne, opravdu tady neholduju alkoholu. Slivovici jsem neprozřetelně nechal v Dillí a 80% estonská vodka je tak fekální, že se dá akorát mazat na kolena proti revmatu. To mě jenom zaujal jeden z nápisů, které tady lemují horské silnice. Má angličtina ostatně pozvolna upadá na podobnou úroveň. Začínám pomalu přemýšlet hindsky a při setkání se dvěma evropskýma holkama jsem jim na všechno říkal aččhá. Badrínáthu jsem dal vale a přesunul se do Gópéšvaru. Opět se mi podařilo ukecat hotel za stováka a byl jsem za to po právu odměněn. Po dlouhé době jsem se osprchoval a umyl mýdlem.

Koupání v potoku pod ledovcem možná není úplně normální, ale co tohle? Večer mě u stánku s čajem odchytla skupina pánů z Čandígarhu. “Pojď s námi ráno do chrámu na púdžu,” povídají. Takovou nabídku pochopitelně nešlo odmítnout.

Začalo to příjemně, pokud se teda při vstávání v 5 hodin dá mluvit o něčem příjemném. Koupeme se v horkém bazénku pod chrámem. Po deseti minutách si už začínám připadat jako v Maďarsku po dvou litrech svařáku a lezu ven. A teď začíná peklo. Skoro dvouhodinová púdža ve 3100 metrech v půlce listopadu v 6 hodin ráno. Připomínám, že do chrámu se samozřejmě chodí na boso. Poslední půlhodinu začínám přemýšlet o co nejmíň bolestivé amputaci dolních končetin, zatímco všichni ostatní si to očividně dávají. Český bezvěrec zase jednou dostává pořádně po čáře a radši rychle mizí pryč do hor.

Zatímco Badrínáth je plný indických poutníků a turistů, o tři kilometry dál ve vesnici Mána je božský klid. Garhválští kluci s klackem honící krávy, holky s nůšemi sena, babky štrikující čepice na zápraží. Dál už je jenom ledovcová moréna a Čína. Po ranní zkušenosti nechci riskovat další metamorfózu v rampouch, a tak si ani neberu věci na spaní. Možná trochu škoda. Nad Mánou je spousta opuštěných bunkrů a zákopů, které tady Indové nejspíš v šedesátých letech nastražili na Číňany. Trochu smutně to otáčím zpátky a jdu do hotelu nastražit pro změnu pasti na myši.

“To je supr, že jedeš pryč. Aspoň vypneš a pořádně si od všeho odpočineš,” záviděl mi Bojovka, když jsme u něj v pátek před odjezdem kalili na balkóně bráníky. Na to jsem mu odpověděl, že se tam taky možná definitivně zblázním. Když jsem se někde ve 4000 metrech pod Nílkanthem vysvlíkl a skočil do potoka vytékajícího z ledovce, vzpomněl jsem si na tento dialog a přemýšlel, kdo byl asi blíž pravdě.

Odpoledne přicházím do Badrínáthu. Blíží se konec sezóny a druhdy rušné poutní místo vypadá spíš jako ospalé lázeňské městečko v neděli po obědě. “17. listopadu se to tu celé zavírá a všichni se stěhují dolů do Džóšímathu,” vysvětlují mi v té nejzapadlejší putyce kluci Prakáš a Vidžaj, zatímco se po zemi prohánějí myši. Ale ty mi vlastně čile pobíhají i na hotelu v pokoji. Prakáš je až z Nepálu a do Indie prý přijel dělat číšníka proto, že se tady dá vydělat hodně peněz. Cestou z knajpy se dívám na partičku sádhuů hřejících se před chrámem u ohýnku a úplně to nechápu…