Lysá nad Labem

Lysá nad Labem je špinavé, nevýrazné a tísnivé maloměsto v Polabí. Přesto skrývá historický půvab – centrum města je památkovou zónou a naleznete zde krásný zámeček či kostel Jana Křtitele, oba stavěné ve venkovsky nenuceně zdobném barokním slohu.

Co je však problém. Totiž do centra, jste-li správní vágusové, se nemáte šanci nikdy dostat. Alespoň já navštívil Lysou za poslední půlrok již několikrát, vždycky sám a s minimálně hodinou volného času… nikdy se mi nepodařilo vzdálit se na více než sto metrů od nádraží a o těch památkách jsem si přečetl na wikipedii.

Continue reading “Lysá nad Labem”

Těžká jsou rána vágusova

“Jsem majitel bytu a vy koukejte do deseti minut vypadnout!” ozvalo se mi nad hlavou dnes v sedm ráno. A co z toho plyne za ponaučení? Že u Pidinsova dědy už cestou z hospody přespávat nebudu.

Facebook

Šíří se to jako nějaká choroba. A ještě k tomu s úplně kokotským jménem. Kománková už asi chuděra chytá Dědkovy manýry, když je schopná takové zhovadilosti věnovat v Reflexu celé tři stránky. A copak že to tu vlastně tentokrát máme?

Continue reading “Facebook”

Dvanáctá inkarnace knjaze Miloše

Dnešní díl Videostopu bude odpočinkový. Knjaz Miloš už si ostatně znovu brousí sukovici k dalšímu úderu, kterému padne nejpíš za oběť i nemálo našich čtenářů. Proto bychom si ho měli alespoň trochu udobřit.

Đorđe Balašević je docela zajímavá postava. Na jeho životních osudech by se možná daly ilustrovat moderní dějiny Srbska. Syn srbského otce a maďarsko-chorvatské matky a jugoslávský vlastenec do posledního dechu. V 80. letech nadšený Titovec, v 90. letech zapálený kritik Miloševiće. V roce 1991 nedokázal skousnout odtržení Slovinska, ale o patnáct let později už Černé Hoře k nezávislosti gratuloval. Od hrdé nesmiřitelnosti až k totální rezignaci, od nostalgického patosu až k bezbřehému cynismu, vyjádřeného slovy “Mluvím jedním špatným chorvatským nářečím, takzvanou srbštinou.”

Tenhle kousek pochází z roku 1981. Když loni v létě Haimi v Hercegu Novim vyhrabal z regálu s pirátskými CD platňu s 33 písněmi o Titu, nastartoval tím jeden velký kult. Díky této desce jsme v maršálu Titovi rozpoznali dvanáctou inkarnaci knjaze Miloše a príma chlapíka. Balašević sice možná není slobodotvorca, ale legenda to je.

Đorđe Balašević – Tri put sam video Tita (1981)

Učinil jsem závažné životní rozhodnutí

Dnes cestou z hor mě osvítil Duch svatý. Kupuju si telemarkové lyže. Ovšem pouze za podmínky, že se mi na ně podaří vydělat vracením prázdných lahváčů. Kdy myslíte, že se mi to podaří? Už jsem si založil i kasičku a v tuto chvíli se v ní nachází celých 12 korun.

Stále mlád

Haimi je na ty dlouhé povídání, já tentokrát nemám slov. Nechám proto raději hovořit fakta ze stránek osobnosti.cz:

Bushido je německý rapper z Berlína, vlastním jménem Anis Mohammed Yussuf Ferchichi. Narodil se 28. září 1978. Známý je také pod pseudonymem ” Sonny black “.

Svojí hudbu dělá dobře, dělá ji celým srdcem a texty píše podle toho, jak to cítí. Nikdo mu do ničeho nesmí mluvit a to je taky dobře… Jeho styl hudby se tzv. nazývá Gangstarap. Za dobu, co dělá hudbu už stihnul vydat hodně alb, některá jsou tajná a nezveřejněná, ale ty ostatní znají asi všichni Němci, kteří se aspoň trochu zajímají o rap. A hlavní je, že Bushido se začíná dostávat i za hranice Německa.

V roce 2003 vydal album s názvem King of King Z. Toto album bylo sice úspěšné, ale Bushido měl zatím jen několik set fanoušků. V půlce roku 2004 zremixoval a potom ještě dal do rapu písničku Amerika od Rammstein. Tímhle se konečně dostal do povědomí více lidí a na jeho koncerty se začínalo prodávat stále více lístků. Na konci roku 2004 vydal svoje další album s názvem Electro Ghetto. Tohle album dobylo všechny příčky Německých hitparád, všichni teenageři chtěli být jako Bushido, všichni začali nosit oblečení s jeho logem a nikdo neposlouchal nic jiného než Bushid-a…

A toho druhého pána asi znáte.

Dejvická osvěžovna a úlevna

Dejvice i Bubeneč jsou kraj vágusům zaslíbený. Mají tu dvě skvělé nádražky, Ural, Kraba a nejdrsnější veřejné záchodky. Budova trafiky u zastávky na Kulaťáku slouží jako přístřeší nejrůznějším živlům, které si zde s chutí vykouří svou machorku a vypijí svůj krabicák, než se vydají na další potulky velkoměstem. To je však jen malá demoverze toho, co se skrývá v suterénu.

Continue reading “Dejvická osvěžovna a úlevna”

Když zdechlinu obalíte hnojem

Jan Cézar byl normalizační zpěvák, který si odbyl svých pět minut slávy coby jedna z atrakcí kabinetu Františka Janečka. Svůj comeback si prožil nedávno díky YouTube – kdosi totiž vyhrabal úryvek ze skvělého, bohužel již ukončeného hudebního pořadu Paskvil, kde tohoto Hamleta českého popu z recese představili o generaci mladším posluchačům a dali jim dokonce ochutnat jeho opus magnum, totiž píseň Vizitka.

Domnívám se, že se k vám tato perzóna již taky dostala, je toho teď plný internet, každý druhý blogger má odkaz na Cézarovu Vizitku na svých stránkách. Po právu, jde totiž o jeden z nejhorších podpažních výškrabků Františka Janečka, potažmo celé československé normalizační kultury. Nedá se to slovy ani popsat; pokud vás Cézarova nově nabytá sláva minula, určitě to hned napravte a podívejte se na to. Zpěvákův hlasový fond nastydlého Ondřeje Hejmy jde ruku v ruce se syntezátory patrně ruské provenience, je to zkrátka síla. Po poslechu budete mít pocit, že i Michal David není vlastně zas tak špatný. A Pavel Horňák vlastně docela ujde.

Skutečně jsem však nečekal to, že někoho napadne tento klenot slizu a hniloby vzít znovu do rukou a vytvořit jeho coververzi. Možná právě proto se to uskutečnilo, a to přesně 30. prosince loňského roku, kdy se rozhodla parta vesnických bigbíťáků vytasit Vizitku opět proti světlům reflektorů. Den před Silvestrem totiž skupina Škwor zahrála píseň „o tom bílým cáru“ v pořadu Souboj hitů na ČT1. Co říct víc? Titulek mluví za vše.

Tak za tohle člověk platí dvanáct set ročně – aby ho v prime time obšťastňovali Škwoři coverem Jana Cézara. To je cena šedesáti piv, se kterými se lze pobavit bez debaty líp, víckrát, delší dobu a rozhodně zajímavěji.

Škwor – Vizitka (Jan Cézar cover)