Archive | Květen, 2009

Olomouc hlavní nádraží podruhé

29 Kvě

Když vám ujede na přestupu vlak kvůli tomu, že váš expres měl půlhodinovou sekeru, je to špatná zpráva. Když zjistíte, že příští vlak do Zlína má taky zpoždění, je to hotová jobovka. A když se tohle všechno odehrává na nádraží v Olomouci, je to skoro na mašli.

Rekonstrukce od minule pokročila a na hladové a žíznivé cestovatele už čeká čerstvě opravená restaurace Porto. Už ten divný název mě měl odradit, ale přesto jsem vstoupil. Chyba. Prosklená jídelna, do které je vidět snad až z náměstí, nahuštěné stoly, strašný kravál a do toho banda přidrzlých prepubescentů cucajících sodovku. Takhle si asi v Olomouci představují nádražku.

Přiznávám, hodnocení je nejpíš zkresleno mým aktuálním duševním rozpoložením a možná je předčasné lámat nad olomouckým nádražím hůl. Ale zaslouží si vůbec tahle stanice ještě třetí šanci?

Prostě drahoušek

28 Kvě

Mít křídla je odvěká lidská touha. Však taky jméno bájného řeckého packala Ikara dnes nosí kdekdo včetně maďarských autobusů. Zajímavé však je, že téměř nikdo se takto neinspiroval jeho úspěšnějším kolegou Daidalem.

Někdo ale přece. Drahoušek Daedelus. Nepřiletěl z Atén, ale z Kalifornie a usadil se na labelu Ninja Tune. Vypadá jako syn Františka Palackého, natočil desku s Busdriverem a loni o Vánocích jsem si od něj koupil vinyl s pokémonem na obale. Ale to ještě pořád nebylo ono. Dostal mě až ve chvíli, když jsem se seznámil s jeho loňským albem Love To Make Music To. Pustíte si první písničku a je váš. Prostě drahoušek. A ve středu 3. června hraje v MeetFactory.

Vítejte v pakultuře!

23 Kvě

O mně se pro změnu mnozí domnívají, že jsem velký fanda abstraktního hiphopu a dalších obskurních hudebních žánrů. A mají naprostou pravdu. A protože umývat prdel umí každý včetně jazzových muzikantů a knjaze Miloše, rozhodl jsem se obohatit naši pakulturní rubriku i o nějaký ten pozitivní příspěvek.

Málokterý hiphopový umělec naplňuje představu váguse tak dokonale jako Tim Fite. Týpek z Brooklynu, který vypadá jako poštovní úředník po celodenní šichtě za přepážkou, mixuje hiphop s country a vydává desky ve zběsilém tempu jednu za rok. A co je úplně nejlepší: dává je zadarmo ke stažení na svých stránkách.

V hmatatelné podobě vydává Tim své nosiče na labelu ANTI- společně s takovými jmény jako Blackalicious, Busdriver nebo Sage Francis, ale i Tom Waits a Nick Cave. Na posledním LP Over the Counter Culture (kdo tohle dokáže nejlíp přeložit?) z roku 2006 semlel Kanyeho Westa do fašírky, potom se vytasil se dvěma speciálními halloweenskými alby It’s Only Ketchup (2007) a Ding Dong Ditch (2008) a letos přichází s valentýnskou deskou Change of Heart.

Místo rapování tentokrát Tim Fite řeže do kytary, zpívá teskné písně o lásce a do toho smutně koulí svýma psíma očima, což mu jde ze všeho úplně nejlíp. A protože člověk nemá šířit strach, ale lásku, valentýnský speciál visí na Timově webu na rozdíl od těch dušičkových permanentně. Say hello!

Lahůdka pro milovníky chleba

22 Kvě

Prostě dort.

Metalácký humor – chraň Bůh!

19 Kvě

Mnozí se o mně mylně domnívají, že jsem velkým fanouškem pokleslého metalu. Abych vyvrátil tuto fámu, představím dnes tu nejhorší metalovou kapelu, která kdy spatřila žár pekelný.

Ruská death metalová skupina Seducer’s Embrace (jakože Objetí svůdníka – to zní ještě docela dobře) se rozhodla vytvořit cover verzi slavné balady Nicka Cavea …jo, té s Kylie…, přičemž idea spočívá v tom, že ji celou postaví na dvou technikách metalového zpěvu. Nickův part bude veden jako grindový growl aneb zvuk záchodového zvonu. Sloky Kylie pak odzpívá death metalovým ječákem, což je hlas asi jako ožralá vágusačka na wilsoňáku, která dostane hysterický záchvat.

Dokonalý hudební impresi pak dolaďuje přizvaný host. Druhým zpěvákem není nikdo jiný, než týpek, který si říká Necrozaurus. Krom občasného hostování u spřízněných interpretů je leadrem kapely Horned NecroCannibals. Kam se na tohle hrabe Anal Cunt a Tampon Terrorizer? Aneb dekadence ve stylu metalových Kabátů kdesi v zapadlé putyce uprostřed ruských stepí.

Bez dalšího okecávání, vytvořit takovouto coververzi je zhruba stejně vytříbený nápad, jako udělat hip-hopový remix Kdepak ty ptáčku, hnízdo máš v maďarštině. …ale neudělal to Kája vlastně už?

THEY CALL ME THE WILD GORE!

Seducer’s Embrace – Where The Wild Roses Grow

Kolín

16 Kvě

Ale vy tam nemáte žádnou slevu,“ podivil se pan průvodčí nad mou InKartou a bylo vidět, že ho to upřímně mrzí. A tak jsem byl donucen přerušit svou cestu v Kolíně a dokoupit si novou zákaznickou slevu. Vlak je jako motoskijöring…

(dále…)

Velký čtyřlístkologický test

15 Kvě

Je to tak. Čtyřlístek slaví 40. narozeniny. Proto je ideální čas osvěžit si znalosti příběhů těchto čtyř správňáků z Třeskoprsk.

(dále…)

Rejžek na Eurovizi

13 Kvě

Tohle opravdu svět neviděl. Legenda televizní katovny buď definitivně přišla o rozum, nebo trpí nějakou masochistickou úchylkou. Náš ryšavý mudrc se celý život dušuje, jak ho pop music vůbec nezajímá, a jak mu přijde směšné se o ní vůbec bavit. A teď bude komentovat tu nejsměšnější estrádu téhle dekády. Ano, Eurovizi. A ještě v rozhovoru na aktuálně.cz říká, že je to skvělá věc a že mu všichni můžou políbit prdel. Těžko říct, co je víc k pláči. Jestli celá tahle nesmyslná soutěž, Rejžkova expedice do Moskvy, na kterou dostal asi od ČT hodně velkou svačinu, nebo odvaha označit snažení sociálního deprivanta Gipsyho a jeho kumpánů za dobrou muziku. Fakt nevíme.

Celý ten zázrak naleznete zde, ale jeho přečtení se bolestí prakticky rovná následkům střetu s hodně nasraným knjazem Milošem. Měl by sis, Rejžku, dávat v té Mockbě kurevského majzla.

Vyznání

6 Kvě

Uspokojit mladé děvče je těžké. Moc těžké. Kupříkladu já vášnivě miluji tanec, ale většina koncertů v mém okolí, kterých jsem nucena se účastnit a které pořádají kdovíjaká nemehla, je v tomto směru naprosto neperspektivní. Rádoby kapely produkují něco, při čem se dá maximálně kývat do „rytmu“, v lepším případě pohazovat hlavou. A to nemluvím o situacích, kdy pochybní jedinci do sebe začnou pod pódiem narážet či dokonce kopat. Vrcholem pak bývá, když se nějaká individua (s železnou pravidelností to bývají ta největší a nejtlustší) rozhodnou vyšplhat na jeviště a vrhat se mezi nás, procítěně vnímající posluchače.

Jak ráda bych si aspoň občas vesele a hravě zatančila, rozvlnila boky, hodila na parketu pár otoček a sofistikovaných krůčků…

Další mou vášní jsou texty. Hlavně ty ze života. Prostě ráda poslouchám písničky o tom, co trápí každého z nás. Intelektuální hříčky či ukřičeny protesty – to není nic pro mě. Nebojím se přiznat, že největším básníkem dnešní doby je pro mě Slávek Dolejší (pochází od Mladé Boleslavi jako moje prababička). Takže když jsem se dozvěděla o jeho koncertu v Chapeau (7. května, prosím), neváhala jsem ani minutu (vysvětlení, proč je Květoslav idolem každé slušné dívky, podám snad někdy příště…).

Nu a jen tak ze zvědavosti jsem jukla i na Slávkův doprovod. A to byla láska na první poslech i pohled! Již při prvních tónech mi bylo jasné, že to je to, co hledám. Chytlavé taneční rytmy lehce pulzující jako vánek a zároveň tak důrazné, jak mají činy pravého muže být. Slunečná rozjásanost se střídá s chvilkami melancholie – tak jako ve skutečném životě. A k tomu všemu i pěkné, lidské (ba snad až humanistické) texty – kdo z nás neměl někdy v životě nouzi, nezatoužil po nějakém tom penízku, domácí pohodě s dobrým jídlem… a hlavně a především po lásce…

A ještě je ke všemu je ten Grampall Jookabox pěkný štramák. Vezměte si z něho příklad! Tomu říkám opravdová móda, styl a nápaditost! Zatímco vás člověk vidí na koncertech věčně v tom samém opraném triku vaší oblíbené kapely a vytahaných kalhotách (v zimě povětšinou vytáhnete obnošenou mikinu). Ti bystřejší z vás svá dvě trička aspoň občas prostřídají, ale ruku na srdce – může se něco takového rovnat vzhledu tohoto pána…? Kdo se má na vás těch koncertech pořád dívat?! Co?

A ke všemu fakt sexy tancuje. Doufám, že si ve čtvrtek zatancujeme spolu…