Mccheta: Tady Ježíš nebyl

Všimli jste si někdy, že Ježíš Kristus kráčí celý trek na Golgotu vkusně oblečen a teprve na kříži visí polonahý? A napadlo vás někdy, kam se všechny ty hadry asi ztratily? Tak já vám to řeknu. Ježíšovo roucho prý vyšmelil gruzínský žid Eliáš od jednoho římského vojáka a hned se s ním vyrazil pochlubit domů do Mcchety. O tom, jakým dopravním prostředkem do Gruzie dojel, historické prameny mlčí.

Kdyby se vydal vlakem a hledal v Mcchetě echtovní nádražku, je na cestě dodnes. Kdyby jel autem, trčí v Tbilisi v zácpě a kdyby zvolil maršrůtku, mohlo by roucho skončit ve škarpě spolu s celým minibusem. Gruzie je totiž za Černou Horou a Ruskem třetí zemí s nejvíce úmrtími na cestách v Evropě. Asi zvolil jiné přibližovadlo, neboť o dalších osudech této relikvie se gruzínská hagiografie vyjadřuje velmi barvitě. Když po Eliášově příjezdu uchopila roucho do ruky jeho sestra Sidonie, zacloumal s ní takový příliv emocí, až klesla mrtvá k zemi. Roucho prý svírala tak pevně, že ji museli pohřbít i s ním, a na místě jejího hrobu později vyrostla slavná katedrála Sveticchoveli, druhá největší v Gruzii.

Vystrašen touto historkou, radši než líbat Ježíšovo roucho vyrazil jsem líbat půllitr do místní nádražky, neboť při vytíženosti gruzínské železniční sítě hrozí cestujícímu v blízkosti kolejiště statisticky podstatně menší nebezpečí než v blízkosti posvátných objektů. „Nádraží sice je až kus za městem, ale je tam,“ ujišťuje mě Klárka.

Nádraží za městem skutečně je. Výpravní budova s krásně vyvedeným obkladem z oblázků sice zjevně pamatuje vytíženější časy, ale fasádu si pořád drží. Vlaků sice jezdí jen pár, přesto nechybí jízdní řád hned ve třech jazycích. Co však každopádně chybí, je nádražka. Možná kdysi byla v nazelenalé boudě, kterou si asi někdo konvertoval na squat. Dnes už však po žádném občerstvení není ani stopy. Ach tak.

Mám nicméně značný hlad, a tak se uchyluji k podobnému úskoku jako kdysi v Novém Hrozenkově: za nádražku prohlašuji samoobsluhu naproti nádraží. A je to volba oprávněná – supermarket skýtá širokou nabídku lahváčů počínající záhadným názvem Žatecký Gus a Krušovice s dlouhatánským českým popisem na vinětě. Přes gruzínské klasiky i zaměnitelná europiva až ke skutečným klenotům.

Klenotem z nejzářivějších je pochopitelně již téměř kultovní pivo Kazbegi, a dokonce i v prémiové variantě Gold. Božský nápoj, který nám kdysi učaroval nejen svou surrealistickou reklamou, na níž z mytické gruzínské hory Kazbeku trčí ruka s lahváčem, ale především svou rafinovanou firemní politikou, která zřejmě obchodním zástupcům velí obsazovat pouze ty nejzapadlejší a nejrozpadlejší podniky a místa a činí tak zboží pro konzumenta disponujícího aspoň jakous takous kupní silou jen stěží dostupným.

Toto jemné sivé čtveráctví, které neustále hraje s žíznivým zákazníkem jakousi schovávanou či spíše sardele, je patrně vetkáno do firemních hodnot již od samých počátků, neboť jedno z mála poživatelných gruzínských piv se samozřejmě vůbec nevaří v okrese Kazbegi, nýbrž v někdejším ocelářském centru Rustavi, kde dnes patří k jednomu z mála solidních zaměstnavatelů – i když zlí jazykové tvrdí, že pivovar balancuje na hraně insolvence, pokud přes ni již nepřepadl. Výskyt piva Kazbegi v lokalitě je o tolik unikátnější, o kolik vyšší je průměrná cena za ubytování oproti hlavnímu městu Tbilisi. V Mcchetě a okolí rostou vily jak volební preference Jiřího Čunka ve Zlínském kraji a gruzínská smetánka jezdí na chalupu právě do Mcchety.

Je vám tedy asi jasné, že mé poslední pochybnosti ohledně přítomnosti nádražky jsou zlomeny. K půllitru Kazbegi Gold za 2 lari přikupuju chleba za 1 lari a za 2,65 tvaroh s obrázkem babičky, co vypadá jako vesnická učitelka, a jdu to všechno spást na lavičku na prvním nástupišti.

Nádražní hodiny se dávno zastavily a ukazují čas 8:57. Ve skutečnosti už sice je 12:31, ale jak praví trojjazyčný jízdní řád, električka do Tbilisi přijede až v 16:43, čili ani tento časový posun nic neřeší. Času je dost. Nádraží vypadá jako stvořené k čekání, neboť to je asi tak jediná činnost, která se tu dá provozovat, byť bez zjevného výsledku. Za tu skoro hodinu, co pojídám svůj supermarketový oběd a popíjím Kazbegi, projede nádražím jediný nákladní vlak a jinak se tu neděje vůbec nic. Jen drážní zřízenec v reflexní vestě vytrhává z perónu trsy trávy, protože to je asi tak jediná práce, co se tu dá dělat.

„Co tady děláš?“ ptají se mě dva kluci v novém SUV, které si stopnu na silnici do Tbilisi. Vlastně ani nevím, co jim říct.