V hotýlku – † 2018

25 Lis

Psát nekrolog hospody V hotýlku na rohu Koubkovy a Lublaňský je pro mě dost snadný, protože ačkoliv to byl opravdu prvotřídní pajzl, nikdy mi nepřirostl k srdci natolik, abych se stal jeho pravidelným návštěvníkem a následně tesknil nad jeho zánikem. Ale vzhledem k tomu, že se Hotýlek nacházel v mým hoodu a chodil jsem pravidelně kolem, tak jsem tam samozřejmě párkrát zavítal – a většinou to stálo za to.

Byla to ukázková špinavá čtyřka, v níž se organicky mísilo osazenstvo dědků, dělníků, místních cigánů, wajttrešáků a samozřejmě taky agronácků, který si tam často z džůboxu pouštěli duchaplnej protestsong, v němž mimo jiné zaznívá tato naléhavá otázka: „V zemi křesťanů mešita stojí, ať mi někdo z vás na to odpoví, proč kostel nestaví v arabských zemích a proč země má všude je pro smích?“ Na Hnídkovu otázku „proč se nám všichni smějou“ se dá v tomhle kontextu odpovědět vtipným faktem: hospodu vlastnil asi padesátiletej Arab, s nímž jsem si tuším jednou připíjel, když tam moje tehdejší holka chlastala s provozákem Česťou, kterej o sobě tvrdil, že je veterán z Afghánistánu (o něm bude ještě řeč později).

V Hotýlku točili Staropramen, což je standardně hnus, ale k němu měli Svijany, což se pít dalo. Za zmínku stojí ambiciózní kulturní program, kterým se výrazně zvedala návštěvnost. Ve středu to byla od sedmi večer obsluha nahoře a dole bez (to v reálu znamenalo, že servírka není nahá, ale ověšená různejma druhama krajek, šňůrek a záclonovitejch látek), což skutečně fungovalo, protože hospoda byla v tu dobu narvaná k prasknutí. Před nahou holkou roznášející pivo jsem se vždycky cejtil trochu trapně, ale stálo to za to především z důvodů sociologických – i když sledování reakcí a pohledů uslintanejch a čím dál ožralejších chlápků asi není pro každýho. Každopádně kámoš tu jednu středu rozpoznal v nahý servírce svoji spolužačku z bohemistiky. No a aby tý kultury nebylo málo, tak ve čtvrtek Hotýlek roztančil hrou na samohrajku jistej Jan Hečko, což bylo skvělý hlavně kvůli zvukový kulise, kdy se mezi devátou a desátou rozléhaly Koubkovou synťákový interpretace největších hitů Waldy Matušky, Pavla Bobka nebo Michala Tučnýho, doprovázený jucháním tančících babek a dědků. A to mi vždycky dokázalo rozjasnit večer.

Navzdory tomu mě v tomhle podniku vždycky ovanul nějakej druh existenciální tísně a měl jsem pocit, že tam tak úplně nepatřím. Možná jsem se mu ale jen podvědomě vyhýbal, protože přitahoval bizarní situace. Jednomu zážitku se vyrovná máloco. Kámoš Eda alias Legenda alias Střep, kterej taky bydlí opodál, si do Hotýlku chodíval dát pivko a přitom sepisoval svoje geniální variace na brakovou literaturu, pěkně postaru, do sešitu. Jednu letní neděli, když jsem se na zahradě staral o ovoce a zeleninu, mi Eďus psal, jestli nezajdu na jedno. Cestou z nádraží jsem ho v dobrým rozmaru zastihnul v téměř prázdný hospodě, kde byl kromě něj pouze provozák Česťa, životem otřískaná servírka za barem a před barem ožralej a navíc napikovanej vořech, tak v našem věku (ale samozřejmě mnohem sešlejší), kterej servírku neustále obluzoval a nutil jí, ať jde s ním. Dějovej skok měřenej pár pivama, servírka říká vořechovi „Jdi domů, ještě stihneš metro, zejtra jdeš do práce.“ Vořech odejde, ale za pár minut se vrací, začne plivat na podlahu a vyžaduje pozornost dámy svých snů. Provozák Česťa mu domlouvá a říká mu, ať táhne. Já mu říkám, ať poslouchá pana provozáka i slečnu servírku, jde a nefluše po zemi, protože to se ve slušnejch podnicích nedělá. On na mě že „Pojď ven!“, já na něj „Stáhni kaťata a nemusíme chodit ven, odbydem to tady.“ On pořád naléhá, ať jdu ven. Do všeho se vkládá Česťa a snaží se mu domluvit, jenže v tu chvíli se vedle mě zvedá pitbul a vrhá se na týpka, kterej je těžší minimálně o jednu váhovku a vyšší o dvě hlavy. Oba spadnou na zem, proběhne pár hlaviček a loktů, týpek se na Eďuse převalí a najednou je slyšet pikařův řev: „Au, ty svině, ty koušeš!“ V tu chvíli už je od sebe s Česťou odtrháváme, pikař řve ještě víc než před tím, Eda usedne vedle mě, jako by se nic nedělo. Když prohlídnu škody, zjišťuju, že mu nic není, ale má triko od krve. „Jseš vod krve ty vole!“ „To není moje.“ Kouknu na najetýho vošousta a zjišťuju, že mu z levý tváře chčije krev, protože ji Eďus dost výrazně nakousnul. Pikař si asi úplně neuvědomoval, co se děje, ale ve svým požadavku souboje byl ještě intenzivnější. Naštěstí ho provozák prozřetelně vystrčil za dveře a zamknul za ním. Jenže zanedlouho skleněnou výplň dveří rozflákala dlažka. V tu chvíli se z afghánskýho veterána stala šelma. Vyběhnul za utíkajícím týpkem, dotáhnul ho do hospody a zamknul. Situace se radikálně změnila a z vyhrožujícího alfasamce se stal kající se prvňáček: „Česťo, já to přehnal, promiň, už to neudělám.“ Provozák beze slova odešel mimo scénu pro mobil, zombík se krčil u baru a veškerá agrese z něj vyprchala. Provozák se vrací na scénu, rozebíhá se přes hospodu a na padouchovu čelist dopadá supermanská dělovka. Ne nadarmo Hitler svojí slavnou armádu futroval pikem – rána zaduněla, ale s vořechem to ani nehnulo. My celou dobu seděli za stolem, pili pivo, a když si pro pikaře přijeli policajti, pomalu jsme dopili a vzdálili se, protože už z toho žádná zábava nekoukala. Ale v týpkově kůži bych ráno fakt bejt nechtěl. A Eda? Ten se vždycky v kontextu tohohle excesu zaštiťoval citátem, kterej zpopularizoval Bruce Lee, ale původně ho používala osobní garda generála Feng Jü Sianga za čínský občanský války ve dvacátejch letech: „Když nám dojdou kulky, máme bajonety. Když nám zloměj bajonety, pereme se rukama a nohama. Když nám zloměj ruce a nohy, máme zuby jako zvířata.“

Jo a podnik si vlastně zaslouží ještě jednu vzpomínku, která je veskrze kladná. Po strašně krutý kalbě v naší kung-fu škole se v poledne probouzím v posteli oblečenej a snažím se zrekonstruovat události předchozího večera. Marně. Zjišťuju, že jsem ještě pořád nakalenej, ale zároveň je mi strašně špatně, mám naražený rameno a nemám mobil (stará Nokia, takže nic, co by komukoliv udělalo radost). Tím naštěstí výčet ztrát končil. Když jsem se s vypětím vůle vyhrabal z temnejch hlubin kocoviny a zapnul komp, čekal tam na mě mail od známýho překladatele, s nímž si píšu většinou kvůli práci. Psal mi, že mu jako prvnímu jménu uloženýmu v seznamu volali z hospody V Hotýlku a že mi má dát vědět, ať se tam stavím pro mobil. Jak se tam octnul, dodnes nevím, i když pár možností mě napadá. A fakt tam byl, i když výčepáka jsem se na podrobnosti radši neptal…

Na místě Hotýlku je teď tisící čínská vývařovna, v níž si můžete ke Staropramenu dát vepřový, pekingskou kachnu a omáčku z glutamátu, ale dokážu si tu s ohledem na postupnou gentrifikaci Vinohrad představit i mnohem horší podnik. Ovšem v okolí naštěstí pořád zbylo pár stylovejch putyk, který Hotýlek dokonce překonají. Na rohu Koubkovy a Legerky vstala z popela Tiskárna, pivnice, v níž se kouří a kam se přesunula část klientely Hotýlku, včetně koncertů výše zmíněného mistra coverů Jana Hečka. Špatná není ani hospoda U Holanů v Londýnský a v Šafaříkově je Ghetta (o zábavu se tu stará džůbox, pinbal a boxovací hruška, měřící sílu úderu), kde sice mají Gambrinus a Plzeň, ale to už mi po půlnoci většinou bývá jedno. No a to nejlepší na konec: naproti Hotýlku se drží skvost mezi pražskejma hospodama, kterej by měl bejt chráněnej Uneskem – soukromej klub ALVA. Dobrý pivo, koncerty country kapel, atmosféra jak v trochu plesnivý trampský chalupě a hlavně výtečnej likér, kterej prej vlastnoručně míchá majitel hospody. Jedinej (a to zásadní) problém je, že pokud neznáte někoho, kdo je stálým návštěvníkem, tak se dovnitř nedostanete, protože majitel je schopnej nevyhovujícího hosta bez okolků poslat do prdele.

Beránek

Další zážitky ze slavných podniků, které nedávno zanikly, hledej v naší ročence Dobře už bylo.

Comments are closed.