Džajpur: Pantry, do not entry

5 Pro

Něco vám povím. Já už jsem na hlavním nádraží v Džajpuru jednou byl, a to na den přesně před rokem. Skončilo to však naprostým fiaskem. Jeho předzvěstí bylo už to, že jsem si spletl čísla nástupišť a domníval se, že můj vlak do Dillí staví na jedničce, a tedy že ho z nádražky uvidím. Jak to dopadlo, už si můžete snadno domyslet.

Ano, na nádraží v Džajpuru jsem pak strávil další dvě hodiny a do Dillí odjížděl vlakem narvaným tak, že mi rodiče podávali na horní lehátko svoje děti, aby jim je na podlaze někdo neušlapal. To nejhorší však přišlo až doma. To když jsem si nějakým nedopatřením smazal všechny fotky. Letos mi tedy nezbývá, než podruhé vstoupit do stejné řeky. Věděli jste mimochodem, že v Rádžasthánu jsou jako trvalá klasifikována povodí pouhých dvou řek, a to Čambal a Máhí?

Už z prvního pohledu je patrné, že v Džajpuru se o nádraží starají. Z přednádraží zmizely stánky s tabákem, místo nichž teď na místě stojí veřejné záchodky (těžko říct, zda je to změna k lepšímu, zvlášť když člověk vidí přetékající pisoáry), na nástupišti vznikají nová kovová pítka a vůbec je celá stanice hezky vyzdobená lidovými malůvkami a podezřele čistá. Možná až moc, jak se přesvědčuju v chodbě ke staničnímu WC, kam místní údržbář v nějakém uklízecím amoku zřejmě vylil celou cisternu vody. Čistota se však týká pouze chodby. Záchody samotné vypadají tak, že by si na ně člověk v životě nesedl, kdyby jeho pozadí nebylo zachráněno faktem, že na indické záchody se nesedá. Jako bonus tu najdete i dveře vyzdobené v nejlepší tradici našeho vágus korporátního sloganu „Žádný čůrák není tvrdší než život!“ a žádné mýdlo. Ale co, hlavně že čekárna první třídy se teď jmenuje Executive Lounge a má i vlastního vrátného.

„Proč se nejdeš podívat do města? Za hodinu bys byl zpátky!“ vyptává se chlapík v tričku s nápisem I love my daughter, když zevluju po nádražní hale a fotím si nástěnné fresky odkazující na tradiční rádžasthánské umění. No jo, mohl bych. Jenže to bych pak nestihl strávit hodinu v každé ze tří nádražek, které mi toto nádraží skýtá: severní konec nástupiště ovládají notoricky známá indická dvojčata, nikoli však mytologičtí bratři Ášvinové, nýbrž Comésum a Džan Áhár, na konci jižním se pak mezi barevnými obrázky a nápisy ukrývá Vrindávan Refreshment Room.

Jako první volím Džan Áhár, za 25 rupií dostávám várnicový čaj a bread cutlet neprodyšně zabalený do alobalové vaničky a zase se rychle dekuju. „Kdybyste tyvole radši dali na záchody mýdlo,“ přemítám nad zdejším pojetím hygienické obsese a přecházím o vchod vedle. Tam už na mě čeká Comésum nebo též Goel & Goel, jak je ostatně nádražka vedená i na Foursquare. Možná se její majitelé stydí přihlásit k licenci, což při bližším prozkoumání není žádný div. Za prosklenými dveřmi hlídanými vrátným se totiž ukrývá ráj chaosu, nepřehledně rozházený nábytek a cosi jako parkovací budka, z níž vyštěkává nevrlý pokladník. Ale chápu. Kdyby mě kolegové na celou šichtu zavřeli do skříně o rozměrech zhruba 120 × 180 × 60 centimetrů, asi bych taky dokázal hostům z návštěvy udělat zážitek srovnatelný s poslechem živáku Please the Trees na Radiu Wave.

Abych zůstal co nejvíce ve stopách loňské návštěvy, k jídlu volím Rádžasthání bhódž za 62 rupií. Rádžasthánská kuchyně je mimochodem poměrně svébytná: nedostatek vody a horké klima vedly místní obyvatele k tomu, že většina pokrmů je udělaná tak, aby vydržela několik dní a nemusela se ohřívat. Což je patrné i z tácu, na němž se vedle dálu vyjímá také bátí (suché chlebové koule) a čúrmá, což je místní verze drobenky. K šetření vodou ostatně nabádá i cedule vedle pítka. Věděli jste mimochodem, že 60 % území Rádžasthánu je bezodtoká oblast?

Od pohledu nejpříjemněji ze tří nádražek vyhlíží Vrindávan Refreshment Room na jižním konci nástupiště. Bohužel však jen od pohledu: všechny zásuvky jsou tu buď zalepené, nebo nefunkční; hned vedle nich se pak vyjímá nápis OUTSIDE “FOOD” NOT ALLOWED, který má asi naznačit, že skutečné jídlo bez uvozovek dostanete pouze zde. Pokud by přišla řeč na čhólé bhatúré za 31 rupií, mohu souhlasit bez výhrad. Nápoje nicméně do žádných uvozovek vsazeny nejsou a brzy poznávám, proč tomu tak je. Když si objednám čaj, mládenec za pultem do něj nejdřív dobrou minutu nedůvěřivě zírá, ale pak mi kelímek přeci jen podá. Důvod jeho ošívání se ukrývá až na dně pohárku jako ona příslovečná pravda, v tomto případě vtělená do čtyř uvařených mravenců.

Kniha přání a stížností je sice uložena u manažera, ale mně už je to tak nějak jedno. Už jen čekám na rychlík Garíb Naváz, tedy Patron chudých, který se jmenuje podle islámského mystika a světce Moínuddína Čištího, vyráží z místa jeho posledního odpočinku v nedalekém Adžméru a už stihl nabrat zpoždění 27 minut. Což je zhruba doba, po kterou ještě můj počítač vydrží nabitý.

I když nejhezčí věc na nádražce je nakonec asi básnička PANTRY – DO NOT ENTRY u výdejního okénka, pořád se dá říct, že každá minuta promrhaná zde představuje mnohem kvalitněji strávený čas než cesta s Patronem chudých po trase Adžmér–Kišangaňdž, což je město na samotném konci Biháru vklíněné do úzkého koridoru mezi Nepálem a Bangladéšem. Podobně stísněně se cítí cestující ve vlaku, který je narvaný úplně stejně jako loni. A když říkám narvaný, tak tím myslím to, že zdejší omladina před příjezdem vlaku nabíhá do kolejiště, aby do vozu nastoupila z opačné strany a zabrala si sedadlo dřív, než se stihnou nalodit cestující z perónu. Tenhle trik však vyžaduje nejen trochu odvahy a gymnastické zdatnosti, ale taky kamaráda, který naskočí do vagónu dřív a otevře vám dveře zevnitř.

Mám sice lístek do druhé sedící, ale pokoušet se do ní nastoupit nedává prakticky žádný smysl, protože lidi mají problém odsud i vystoupit. Výhodnější je uchýlit se k menšímu triku: najít volné místo ve druhé spací a doufat, že vás odsud nevyhodí cestující s místenkou. Výhoda je, že přes den Indové na svých rezervovaných místech tolik nelpí a klidně vedle sebe strpí i nějakého vetřelce. Do hry však vstupuje ještě jedna proměnná jménem průvodčí. Pokud vás načapá, že okupujete volné místo neprávem, musíte nemilosrdně doplatit cenový rozdíl, který činí zhruba ještě jednou tolik. A do hry skutečně vstupuje. Naštěstí je s ním ale řeč a volných míst ve sleeperu ještě pár je. Ke 105 rupiím za jízdenku do Dillí druhou třídou tedy přidávám dalších 150 a dostávám ve vedlejším vagónu vlastní horní lehátko s výhledem na dědu, který vypadá, že do cíle nedorazí živý. Zvlášť když při mém výstupu v Dillí už naše zpoždění činí celou hodinu.

Comments are closed.