Vsetín: Malé pojednání o poklidném nerůstu

Poklidné adventní odpoledne naplněné bezcílným scrollováním po obrazovce mobilu. Málokdo by tušil, že na valašském instagramu má brzy vybuchnout Krakatoa.
„Vsetínská nádražka má otevřeno a dívají se v ní na teletext!“ poslušně hlásí Klárka.
„TO JE TEN NEJKRÁSNĚJŠÍ VÁNOČNÍ DÁREK VŠECH DOB!!!“ nechává volný průtok Caps Lock lásce NP. „Já začínám věřit, že snad dobře ještě bude,“ dodává po několika dechových cvičeních a meduňkovém čaji.

Rozumí se samo sebou, že každý dárek musí být nejprve rozbalen, ideálně pod stromečkem. Proto jsme na Štěpána vyrazili přímo na vsetínské nádraží, kde se pod blikajícím vánočním jehličnanem ukrývá vytoužená ježíškovská nadílka: křídová tabule s nápisem BISTRO OTEVŘENO. A otevřeno bude prý až do chvíle, kdy se v SŽDC rozhodnou, že do nádražní budovy zakousnou lžíce bagrů a započnou demolici, po níž bude následovat výstavba zcela nového vsetínského nádraží. Radost z toho, že do vlaku bude možné nastoupit bezbariérově, vystřídá zklamání nad absencí čehokoli, co by nádražku mohlo alespoň vzdáleně připomínat. Jako celý svět, i nové vsetínské nádraží pro svou rozporuplnost vyžaduje ducha, který obsáhne protiklady.

Zpět z daleké budoucnosti do deštivého štěpánského odpoledne. Vsetínská nádražka prokazuje, že koncept pop-up podniku nemusí být uchvácen pouze hipsterskými kávofašisty s veganskými dortíky. Tak jako dva roky nebyla, nyní nejméně rok bude. Tak stojí psáno v její knize života, tak pravil její nový vedoucí, tak si ten její poslední rok ještě užijme.

Na první pohled se může zdát, že nádražka o žádné hosty ani nestojí: dveře jsou zavřené a otevírací doba neznámá. A toho, kdo se odhodlá vstoupit, oslní plná palba zářivek, které ještě pamatují progresivní konfiguraci výdejních pultů původní vsetínské nádražky. Ale dát si tady cukroví nebo hamburger? Smůla, legendární slovo „ohřít“ ve slovníku obsluhy nenajdete.
„Ne, oni si nepřejou, aby se tady vůbec něco vařilo,“ krčí rameny pan vedoucí, prošedivělý vlk ošlehaný průvanem od nástupiště. Zákaz jídla bere opravdu důsledně, k pivu si nelze dát nic než tvrdý alkohol.

Tady nemá žádnou cenu se o cokoli snažit a všichni kolem vás to moc dobře vědí. Nač seškrabávat z okna siluetu žlutozeleného hokejisty, nač opravovat rozbitý jukebox? Nač si kazit své bytí nějakými ambicemi a aspiracemi? Život se odehrává tady a teď, v této mekce fatalismu, na gauči pod černobílou fotografií polské lokálky. Absenci ambicí v tomto nově objeveném inkubátoru valašského hnutí nerůstu vyjadřuje i vhodně zvolený typ elektrické jednotky na fotografické reprodukci – EN57 spatřily světlo světa poprvé v roce 1962.

Ke štěstí zde postačí málo: jen přijmout zenový postulát o tom, že dobře už bylo. Každý z hostů pak sám dojde k prozření, že žít ze dne na den vlastně může být strašně krásné. A 12° Radegast za 31 korun moc dobře ví, o čem je řeč. Růst zde neočekává ani ten nejzarytější příznivec neviditelné ruky trhu a hlavním výzkumným úkolem štamgastů je odpovídající překlad slova „degrowth“ do místního nářečí.

Při odchodu si všímáme, že na dveřích vestibulu se skví nálepka „Tady není Babišovo!“ Určitě ji tam nalepil někdo z nádražky. Nikdo jiný totiž nemůže mít EET víc v paži.
Dobře ještě bude! Zhruba jeden rok.
A pak vlastně taky. V cukrárně Eva na protějším autobusáku se totiž nemění vůbec nic.

Klárka, Michal, NP