Eetsalon Van Dobben: Za hradbami uzenek

Nádražka v Amstru je. Historická, udržovaná, ukrytá v prvním patře historického nádraží Amsterdam Centraal před zraky místňáků pospíchajících do práce i turistů ženoucím se za dobrodružstvím. Dnes však nejen ukrytá, ale i zavřená pro veřejnost. „Uzavřená společnost,“ hlásí nekompromisně tabulka před vchodem.

Problém? Zdaleka ne. Kdo korzuje uličkami a grachty dostatečně pozorně, nakonec se dočká své odměny. Za fasádou hamburgerů, kebabů, palačinek a další globalizované krmě se totiž nedaleko Rembrandtova náměstí ukrývá malý, ale o to rázovitější Eetsalon Van Dobben. EET tu ovšem nenajdete, eetsalon znamená pochopitelně salón jídelní. Byl otevřen již v roce 1945, tedy ve zlatých poválečných letech, kdy kvetly jabloně, hořel Reichstág a evropským městům vládli lidé a párky. Od té doby se ve svém hoodu stal tzv. legendou: webové stránky hovoří o „dostaveníčku umělců, fotbalistů a mnohých dalších Amsterdamců“, vývěsní tabule láká na „slavné“ kroketové sendviče, polévky, omelety a tak dále, přičemž slovo „slavné“ neopomene vetknout do uvozovek. A takový humor máme rádi.

„Máte pivo?“ chraptím přes vyprahlé hrdlo, jen co pozdravím.
„Mléko,“ zní nekompromisní odpověď ženy za pultem.
A takhle je to tady furt. Za hradbami nakrájených uzenek hlídají své království tři esenciální nizozemské tety (čti blonďaté dvoumetrové selky) v bílých pláštích a totálně nakládají. Housky se šunkou, housky s paštikou, housky s kroketem neboli holandským řízečkem… Vegetariánská varianta jaksi chybí. Teprve později mi bylo řečeno, že Nizozemci v tomto ohledu úzkostlivě dodržují košér zásady: na chleba se šunkou NIKDY nesmí přijít sýr a obráceně.

Za 74 let od konce druhé světové války pan van Dobben expandoval se svými krokety do celého Nizozemska, stále však smaží na 180 °C. A za tu půlhodinu, co utápím svůj rostbíf s hranolky v tatarce a hořčici (skleničky s hořčicí jsou úplně všude, na každém stolku alespoň jedna), se osazenstvo podniku sice několikrát obmění, skladba však zůstává v zásadě stejná: tři čtvrtiny místní strejdové a tetky, čtvrtina zbloudilí turisté. Tady je svět ještě v pořádku. Tady jsem správně. Zde jsem člověkem.

Jediná drobnější vada jídelny nakonece spočívá v tom, že z platebních karet přijímá pouze Maestro. Ano, ten Mastercard pro děti, který jsem u nás už několik let neviděl. A protože jediný dostupný bankomat patří nechvalně proslulé společnosti Euronet, z drobnější vady se náhle může stát velký problém. To když si spočítáte, o kolik vás tahle zločinecká organizace při výběru natáhla a že jste po sečtení všech nákladů za oběd zaplatili zhruba dvojnásobek jeho ceny. Anebo to celé můžete brát jako takový poslední sivý žertík na rozloučenou.