„Ty roztrhané bankovky si schovej do Biháru, tam ti je vezmou,“ loučili se se mnou moji přátelé z Ásámu, než jsem v Guváhátí nastoupil do letadla do Patny. Hlavního města jednoho z absolutně nejchudších indických států, který je už tak moc v prdeli, že nikomu nezbývá nic jiného, než si z něj aspoň dělat neustále legraci.
Už samo Letiště Džajprakáše Nárájana vypadá, jako by původně mělo být nádražím, ale indický pan Zababa to jaksi popletl. Anebo se mašinky rozhodly vyjet mimo koleje, aby si mohly zatančit s vílami, a nakonec skončily makat v kamenolomu. Co je ale nejlepší: letiště se nachází uprostřed města a na nádraží je to slabých deset minut autorikšou. Mimochodem, bihárské autorikši mají zpětná zrcátka uvnitř – asi aby se nedala tak snadno ukrást.
Na nádraží se dostávám krátce po desáté hodině, ve chvílích, kdy se pozdní večer láme do noci. Před staniční budovou postává nepochopitelné množství chlapů s flintou přes rameno, z nedalekého Hanumánova chrámu burácí monotónní zvony a parta bezdomovců čichá lepidlo. Jestli jsem si někdy představoval vyvrcholení kalijugy, tak zhruba nějak takhle. Nervózně se rozhlížím kolem a zkouším dýchat zhluboka, ale desátý Višnuův avatár nikde, místo Kalkiho s ohnivým mečem přijíždí k nádraží jenom taxíky a zvony pomalu utichají. Dám tomu ještě tři výdechy na uklidnění a jdu radši hledat nádražku. Konec světa se odkládá, přinejmenším pro dnešek.
Když přijdu na perón, jako první věc mě zaujme obrovská dobíjecí stanice na mobily. Z každé strany sloupu 12 zásuvek. A tenhle výjev se opakuje na každém dalším a dalším sloupu, až to působí dojmem, že nádraží v Patně je jediné místo v celém Biháru, které je nějak rozumně elektrifikováno. Asi by mě to nepřekvapilo, ale důvod bude možná spíš ten, že Bihárci neustále jezdí někam za prací, a tím pádem na nádražích tráví hodně času.
Skutečná nádražka je v Patně sice jenom jedna, ale zato snová – oblíbený žlutozelený lowcost podnik Džan Áhár. A stejně jako na peróně, i tady je všechno totálně předimenzované. Umývárna čítá dvanáct umyvadel, což je zhruba stejně jako počet židlí v nádražce. Asi aby se migrující pracovní síla měla kde opláchnout. „Panír dósa? Ale to bude chvíli trvat,“ upozorňuje mě vedoucí. Nevadí. Strávit v tomto podniku delší čas mi bude pouze ctí.
Nádražka v Patně svou zaplivanou atmosférou hravě překonává i tu v Aurangábádu. V rohu na zemi přespávají lidi a mezi nimi se nerušeně producírují potkani. To ale ještě není to nejzajímavější. To nejzajímavější je další ručnice, tentokrát ledabyle položená na stole přímo naproti vchodu s hlavní namířenou mezi futra. Zbraň patří nějaké paní, která neustále pokřikuje na obsluhu, dožaduje se dalších a dalších pokrmů a flintu nechává nerušeně ležet na stolku. Pakliže jsem před nádražím začal pochybovat, jestli už jsem na světě skutečně viděl všechno, teď už nepochybuju. O světě nevím vůbec nic a o tom, co je to thug life, už teprve ne.
V téhle souvislosti asi nepřekvapí, že slovo thug je indického původu, ostatně jako spousta dalších anglických výrazů. Hindsky je to ṭhag, maráthsky ṭhak a oboje to pochází ze sanskrtského sthaga a protoindického steg (zakrýt, ukrýt), z nějž vznikla třeba i slova thatch a deck. Thagové totiž byli členové tajných loupeživých gangů a sekt, kteří se přidávali jako doprovod k indickým kupcům a obchodníkům, aby je v příhodnou chvíli uškrtili a oloupili. Jejich řádění učinila přítrž až britská koloniální správa, která v roce 1835 dokonce založila zvláštní oddělení pro potírání lupičů a banditů a během dvaceti let prakticky všechny jejich gangy rozprášila. Mimochodem, dokonce i anglické slovo dacoit je původem indické, tentokrát od výrazů ḍākū nebo ḍakait, které označují ozbrojeného banditu.
„A kdo teda byla ta paní s tou puškou?“ ptám se vedoucího, když majitelka střelné zbraně konečně opustí lokál. „Neboj se, to jsou všechno policajti. Zrovna nám tady začaly volby, tak všude hlídkují.“ Ano, parlamentní volby v Indii trvají šest týdnů právě proto, že v zemi není dost ozbrojených složek na to, aby stíhaly všechno pohlídat. A volby v Biháru, to je vůbec samostatná kategorie.
Pokud Bihár na indické politické mapě něčím vyniká, tak je to provázání politiky s organizovaným zločinem. Najdete tady rekordní množství kandidátů se záznamy v trestním rejstříku. A to nejen za korupci, daňové úniky nebo zneužívání dotací. Většina členů bihárské politické galerky má na svědomí ty nejtěžší zločiny, jaké si vůbec umíme představit: obchodování se zbraněmi či drogami, únosy i vraždy.
A nejlepší na tom je, že podle výzkumů mají kandidáti s kriminální minulostí mají větší šanci, že budou v hlasování zvoleni. Může to znít divně, ale dává to perfektní smysl: pokud máte ve svém okolí tak nebezpečného padoucha, který už se kvůli svému byznysu dostal i za katr, bude asi lepší si to s ním nerozházet. Ve volbách navíc často kandidují celé mafiánské klany, pochopitelně každý člen rodiny za jinou stranu, aby si to všechno pěkně pojistili. No a Bihár je stát, který v těchto praktikách naprosto vyniká. Ve volbách do zdejšího zákonodárného shromáždění v roce 2015 se do sněmovny dostalo fantastických 58 % kandidátů obviněných z trestných činů.
„Džab tak rahégá álú, tab tak rahégá Lálú,“ říkají s oblibou občané Biháru. Dokud budou brambory, vydrží i Lálú. Jenže staré politologické přísloví se pomalu začíná naplňovat. Bihárské zemědělství je v troskách a všestranně legendární vůdce nízkých kast Lálú Prasád Jádav, proslulý nejen politickou nezničitelností, ale také nezaměnitelnou šedivou ofinou, toho času vysedává ve vězení. Z jeho osudu plyne ponaučení, že až budete chtít z erárních peněz pořídit krmivo pro zvířata a udělat si z toho výnosný vedlejšák, tak to s nadsazováním nákupních cen radši moc nepřehánějte. Ale žádný strach, Lálú píše z lochu aspoň otevřené dopisy a brambory pořád jsou, aspoň tedy uvnitř znamenité panír dósy za 50 rupií. Konec světa je zatím oddálen.
Odbíjí půlnoc, do nádražky se stahuje také personál sousedících stánků a všichni prodavači usedají ke společné večeři. Nabídku společného stravování tentokrát odmítám, neboť na desátou kolej se blíží noční Budh Púrnimá Express do Banárasu. Můj vagón druhé spací třídy je jediný, do nějž se dala pořídit rezervace. Všechny ostatní jsou jen druhá sedící narvaná až po strop. Asi proto, že Bihárci nemají ani na místenku.
A ptáte se, co ty roztrhané bankovky? Samozřejmě, že mi je v nádražce vzali. Bez mrknutí oka.
