Nové Dillí: Jak dlouho ještě?

19 Čer

Nádraží v Novém Dillí je pojem. Je to pravděpodobně první místo, kde po přejezdu z letiště a výstupu z letištního metra vkročíte do nepřikrášlené indické reality. A taky místo, kde se pravděpodobně stanete obětí nějakého švindlu. Rušná a rozlehlá stanice mezi Pahárgaňdžem a Adžmérskou bránou přitahuje šejdíře všeho druhu a skoro každý, kdo byl v Indii podveden, byl podveden právě tady.

Není ani příliš divu. Techniky a taktiky místních šizuňků jsou důmyslné a propracované podobně jako umělé končetiny i další protetika a pomůcky, jejichž výrobce má pobočku v budově hned naproti nádraží. Světem kolují dokonce i zvěsti o naháněčích, kteří sbíhali po schodišti od turistické kanceláře a sdělovali nebohým baťůžkářům, že zrovna dnes je jak na potvoru zavřeno, aby je následně odvezli do cestovní kanceláře, která je na místo určení dopravila patřičně drahým autem i s řidičem. A z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že tyto historky se zakládají na pravdě – jednoho takového vykuka jsem potkal hned při své první návštěvě Dillí. Zavezl nás tehdy až někam na druhý konec Pahárgaňdže a snažil se nás marně přesvědčit, že cestovat džípem vyjde levněji než vlakem. Takové to tehdy bylo. Jenže s příchodem internetů, chytrých mobilů a online rezervací jízdenek i hotelů se zdá, že klasickým šejdířům už zvoní kolejnice.

Nebo ne? „Tady ti lístek neprodají, tady je to jenom pro Indy,“ snaží se mě před vchodem do rezervačního centra obrátit jakýsi obejda. „Rezervace pro cizince jsou támhle,“ mává rukou kamsi směrem ke Connaught Place. Pchá. Říct si nenechám a bez zaváhání procházím brankou směrem k boudě s přepážkami. Mimochodem, rezervační centrum, které je umístěné zhruba 150 metrů jižně od nádraží, má i svou vlastní kantýnu. Nikdy jsem v ní ale nebyl a vzhledem k tomu, jak se nedávno modernizovala a sterilizovala, se do ní asi jen tak nepodívám. Nejprve je totiž nutno řádně prozkoumat a prověřit největší klenot novodillíského nádraží – multinádražku na prvním nástupišti.

Nebylo to tak dávno, kdy vyplula na povrch informace, že SŽDC neprodlouží smlouvu smíchovské Oáze a hodlá ji nahradit food courtem. Tehdy jsem se bil v prsa, že jediné místo, kde jsem ochoten tento druh podniku tolerovat, je právě Nové Dillí. Zdejší multinádražka ještě někdy před rokem čítala osm podniků nabízejících severoindickou, jihoindickou, čínskou i kontinentální kuchyni, přičemž nechyběla ani cukrárna a stánek se sušenkami a sendviči na cestu.

A dnes? Cukrárna zavřená, v nevegetariánské restauraci je kumbál pro uklízeče, strávníků je sotva polovina. Snad jako by se skoro všichni přesunuli na opačnou stranu nádraží do nově otevřené kantýny Džan Áhár. Tam, kde se se mnou kdysi radostně fotily mladé rodinky s dětmi, se dnes jen povalují jakási zanedbaná individua, a mezi poloprázdnými odpadkovými koši se potlouká chlapík v teplákovce a lungí, kšiltovce a zrcadlovkách. O natáčení nového videoklipu Swet Shop Boys se ale zřejmě nejedná. Než se ho stihnu zeptat, kde k takovému outfitu přišel, vychází z dveří, zaplouvá mezi pasažéry právě přišedšího vlaku a ztrácí se v mumraji na peróně.

Teprve teď si začínám pozorněji všímat, že i samotné nádraží se pozvolna proměňuje. Podobně jako na Hazrat Nizámuddín se budova obléká do oranžového papundeklu, z barevných podhledů sestupují zářivé displeje a všechno tady začíná tak divně kolotočářsky poblikávat. Na osud legendární umělecké instalace jízdního kola v průčelí staniční budovy se mě radši ani neptejte. Jen rustikální dřevěná futra od nádražky stále drží. To je ale tak to poslední. Podobně jako místní podvodníci, i nádražka má svá nejlepší léta evidentně za sebou.

Možná poslední příležitost zkontrolovat turistickou kancelář v prvním patře. „Neposlouchejte ty, kteří vám říkají, že pokladna pro zahraniční turisty je zavřená,“ varuje nápis vedle schodiště doplněný obligátním „Fotografování zakázáno“. U hromady starých lustrů od zářivek však narážím na nejradostnější překvapení dne. Věřte nebo ne, v prvním patře se nachází ještě jedna utajená nádražka! Manická fáze však záhy přechází do depresivní. To když mi obsluha sdělí, že nic k jídlu už nemají. Když se porozhlédnu po místnosti, napadá mě, že slovo „už“ tady bylo možná nadbytečné. Celkový nihil asi nemůže nic shrnout lépe než plakát s parní lokomotivou a nápisem „sláva indických železnic“.

Ne, nebojte se. Tak smutné to přece jen není. Před nádražím, na protější straně ulice, napravo od začátku hlavního bazáru Pahárgaňdže, starý svět pořád funguje. Bengálci smaží grundle, Tamilové kydají rýžové těsto, Pandžábci vaří špenát a stánkař na křižovatce vám namíchá studené lassí do toho správného hliněného hrníčku. Ale jak dlouho ještě?

Comments are closed.