„Dva paisy, to byla tenkrát velká suma. Moje první vydělané peníze. Okamžitě jsem je utratil za čaj a omeletu v nádražní kantýně,“ vzpomíná na staré časy otec v románu Em and The Big Hoom od Jerryho Pinta. Z jeho dalšího vyprávění vyplývá, že do Bombaje musel přijet před rokem 1957, kdy byla indická měna převedena do desítkové soustavy. Na kterém nádraží tehdy nosil kufry, se už ale bohužel nedozvíme.
S jistotou však můžeme prohlásit, že románový otec rozhodně nemohl pracovat na stanici Lókmánja Tilak Terminus. Jedno z nejnovějších bombajských nádraží bylo postaveno teprve v roce 1991 a na první pohled vypadá, že vzniklo jen proto, aby dalo vydělat taxikářům. Do této železniční stanice se totiž prakticky nedá dojet vlakem, tedy aspoň ne vlakem městským. Pokud tedy chcete využít služeb pověstného bombajského S-Bahnu, musíte to vzít na zastávku Kurlá nebo Tilak Nagar a zbytek dojít pěšky.
Navzdory svému mladému věku má za sebou Lókmánja Tilak Terminus už i změnu jména, současný název nese teprve od roku 1999. Tehdy se přejmenovalo na památku Lókmánji Tilaka, vůdce radikálního křídla Indického národního kongresu a nacionalisty, který už na přelomu 19. a 20. století přišel s myšlenkou úplné nezávislosti Indie. Původně se ovšem jmenovalo Kurlá Terminus podle místní čtvrti Kurlá, která se v červenci 2019 neblaze proslavila vinou zdejších povodní. Poté, co v noci z 30. června na 1. července napršelo asi 400 milimetrů srážek, rozvodnila se místní říčka Mithí a v některých částech města bylo na ulici rázem vody po pás. Blesková povodeň naprosto ochromila místní dopravu a způsobila smrt 32 lidí. Evidentně moc nepomohl ani systém na zachycování dešťové vody, kterým bylo nádraží vybaveno při rekonstrukci v roce 2012. Kvůli pokračujícímu stavebnímu boomu se totiž Bombaj a její okolí stále více odlesňuje, a stává se tak k záplavám čím dál náchylnější.
Nová nádražní budova Lókmánja Tilak Terminusu byla slavnostně otevřena v dubnu 2013, vzhledem připomíná spíš letiště a vyznačuje se především tím, že je v ní neuvěřitelné horko. Z dalších pamětihodností bych vypíchl obrovský reliéf uprostřed nádražní haly, na kterém najdete vyobrazeno asi tak všechno, na co byste si dokázali vzpomenout. Eklektická kombinace vláčků a nádraží s velikány indických dějin i hinduistického panteonu přímo nabádá k soutěžní poznávačce a poněkud naivní ztvárnění zase dává vzpomenout na legendární psychedelickou mozaiku na tržnici v Kutaisi. Hned vedle tohoto artefaktu pak najdete vchod do nádražní noclehárny pro cestující, kterou jsem blíže nezkoumal, což je věčná škoda. Podle všeho se totiž nachází buďto v kukani vedle okénka s informacemi, anebo někde ve sklepeních pod nádražím.
„Voda je prosperita, čistá voda je zdraví,“ hlásá prodejní automat na pitnou vodu na nástupišti. Nic než podpořit prodejce stáčené životodárné tekutiny tady nakonec cestujícímu nezbývá, fontánky na pitnou vodu vedle veřejných záchodků totiž pravděpodobně vyschly. Ano, na tomto místě bych rád ještě jednou zopakoval, že v nádražní budově panuje neuvěřitelné horko. Rozpálené dubnové poledne omezuje pohyb cestujících po hale jen na to nejnutnější a většina se povaluje kolem žlutých pilířů. A jelikož se nádražka nachází na horní galerii hned pod vlnitou plechovou střechou, očekávejte v ní taky neuvěřitelné horko.
Pod schody na ochoz zevluje dvojice žebráků, což je na první pohled poněkud zvláštní lokace. Nádražka totiž patří do žlutozelené sítě Džan Áhár, tedy nejnižšího lowcostu, který mezi licencovanými podniky zpravidla můžete na indických nádražích potkat. Jenže už druhý dojem z nádražky je naprosto úchvatný. Tenhle podnik je totiž velkorysý ve všechy smyslech tohoto slova. V první řadě je skutečně obrovský: prostor o rozměrech zhruba 10 × 20 metrů je sporadicky osazen úspornými kulatými stolky po třech židličkách a výhled na rozlehlou nádražní halu mu propůjčuje ještě impozantnější dojem. Velkorysý je i z hlediska cen: například vaječné birjání tu pořídíte jen za 70 rupií. V lepší nádražce by stálo snad i dvojnásobek, a ještě by v něm nejspíš bylo jen jedno vejce.
Také obsluha je nezvykle příjemná, byť ne právě dochvilná, což není na nádražích zrovna optimální kombinace. Když do nádražky přicházím, pokladník zrovna s kuchařem obědvá, směje se a mává, že přijde hned. Svůj slib plní a příležitost pokecat se zahraničním hostem a zabrousit do všech temných zákoutí indického smalltalkového žánru využívá do posledního okamžiku. Posezení v nádražce je zážitek příjemný, až skoro vznešený. Na pořádek se zde dbá, jak ostatně napovídá i série nápisů vedle jídelního lístku. Dozvíte se z nich nejen to, že konzumace vlastního jídla a alkoholických nápojů je zakázaná, ale také, že prostor neslouží jako čekárna. Ale po pravdě, kdo by chtěl čekat na vlak v místě, kde teplota stoupá ke čtyřicítce ve vzduchu, v podpaží i v konečníku?
Před všudypřítomným vedrem se však na nádraží nakonec lze ukrýt: první nástupiště nabízí hned několik kultivovaných čekáren, dokonce i pro obyčejnou spací třídu. Záchody jsou tu čisté, větráky příjemně vrní, elektrické zásuvky fungují a na horké indické léto můžete zapomenout aspoň do chvíle, než nastoupíte do neklimatizovaného vagónu druhé spací třídy a vydáte se po Kónkanském pobřeží směrem k Mangalúru.
