Hóšangábád: Narmada žije, boj pokračuje

7 Srp

„Narmada, to je zvláštní řeka,“ vysvětluje mi Džótindra Singh, zatímco spolu kouříme čaras na ghátu. „Ganga, Jamuna, Gódávarí – ty všechny tečou na východ. Jenom Narmada, ta teče na západ,“ mocně potáhne a zahledí se do dálky. Tenhle původem džátský rolník z Harijány ví, o čem mluví. Sám obešel celou Narmadu od ústí až k prameni a po druhé straně zpátky. Cesta mu prý zabrala tři roky.

Hóšangábád nebo taky Narmadapuram sice patří k významným poutním místům na březích téhle středoindické řeky, ale jinak je to ospalé maloměsto uprostřed asi nejobyčejnějšího indického státu, tedy Madhjapradéše. To ale ještě neznamená, že na zdejším nádraží najdete klidné místo na přespání. V Hóšangábádu vystupuju o půl čtvrté ráno a když ve zdejší čekárně na zemi konečně zaberu, v 6:45 mě zase budí smeták místního údržbáře. Aspoň to je příležitost vyrazit do města dřív, než bude úplné horko. „Úschovnu zavazadel máme, ale musíte mít vlastní zámek,“ sděluje mi s pokerovým výrazem babice za přepážkou. „A nepopírá to trochu smysl úschovny?“ zkouším ještě vyhrát aspoň poslední slovo. Na kamenné tváři se nepohne ani brva, a tak poslušně vyrážím do města s batohem na zádech.

Narmada, to je skutečně zvláštní řeka. Pramení v kopcích nad Džabalpurem a protéká sice plochým, ale poměrně úzkým riftovým údolím mezi pohořími Satpura a Vindhja. Skoro přímo na západ, rovně jako podle pravítka. Tvoří páteř celé střední Indie. Jenže před pár lety jí lidi zlomili obratel. Na dolním toku Narmady, kousek za hranicemi Madhjapradéše a Gudžarátu, vyrostla před pár lety ohromná vodní nádrž Sardár Saróvar, pojmenovaná podle gudžarátského vlastence a bojovníka za nezávislost Sardára Patéla. Přehrada se začala stavět už v roce 1987 a čelila obrovské vlně nespokojenosti místních obyvatel. Legendární hnutí Narmada Bačáó Ándólan, které vedli sociální pracovnice Médha Pátkar a bývalý právník Bábá Ámté, mělo v dobách své největší síly desítky tisíc členů. Ti už od začátku osmdesátých pořádali protestní pochody i sezení na dně zamýšlené nádrže, aby poukázali na nenapravitelné škody, které přehrada napáchá na přírodě i na životech místních obyvatel, kteří budou muset ze zaplavených oblastí přesídlit jinam.

Marně. Po třiceti letech betonování se přehrada v roce 2017 napustila a utopila veškeré naděje vesničanů i aktivistů. Počátky celého vodního díla se však datují do ještě starší doby. Základní kámen přehrady pokládal v roce 1961 sám premiér Džaváharlál Néhrú, obrovský fanoušek vodohospodářských staveb a betonu vůbec. Jeho letitá snaha vybudovat v zemi těžký průmysl sice pomohla vytvořit z nezávislé Indie dnešní světovou velmoc, jenže taky na dlouhou dobu zadupala do země jakékoli snahy o šetrnější přístup k přírodě.

„Panditi, to jsou všechno zločinci!“ odplivává si náhle Džótindra Singh. Teď ale asi nenaráží na Néhrúa, který pocházel z rodiny kašmírských panditů. Mnohem spíš se čertí nad člověkem, který právě kolem nás prošel a vytáhl ze mě pár rupií výměnou za menší náboženský rituál. Najednou začínám přemýšlet, proč jsem byl kvůli chlapíkovi s trochou barevného prášku ochotný sahat do kapsy pro drobné, zatímco když mě o ně prosila žebračka s malým dítětem, rezolutně jsem zavrtěl hlavou. Jenom proto, že mi udělal tečku na čele, a tedy nabídl protislužbu? Jenom proto, že byl slušněji oblečený? Jenom proto, že jsem se zařekl, že žebrákům nic nedávám, protože to je stejně jedna velká mafie? A celý ten náboženský průmysl mafie není? „Kterého boha vlastně uctíváš?“ otáčím se na Džótindru. „Górakhnátha,“ odpovídá můj parťák, potáhne z čilamu a znovu se zahledí do dálky. Górakhnáth mimochodem nebyl bůh, ale jógí a duchovní vůdce z 11. století někde na pomezí buddhismu a šivaismu, který má pořád spoustu následovníků a je oblíbený zejména na indickém venkově.

Vracím se zpátky k nádraží, pomalu se blíží čas oběda. Ve staniční hale v Hóšangábádu se sice na střídačku převalují rodinky, světci i nuzáci, ale opravdovou nádražku tady nenajdete. Člověk kvůli ní musí vylézt buďto před nádraží, kde ovšem najde jen přístřešek s čajem, jehož pravidelnou klientelu představují místní žebráci. Za teplé nápoje platí kousky dřeva nebo kartonu, které čajovník využívá jako palivo pro svou malou hliněnou pícku.

Druhá možnost je překročit kolejiště po pěší lávce směrem k protějšímu nástupišti. Tam, hned vedle chrámu matky Durgy, se nachází místo zaslíbené: esenciální nádražka s názvem Hotel U Matky Narmady. Jak jinak by se taky v tomhle městě měla jmenovat, že. Vývěsky lákají na mléčné výrobky – a nejvíc na slaný a kořeněný čháčh, tedy indické podmáslí. Sice stojí příjemných 10 rupií, ale místo domácí pochoutky dostávám jen fruko balení. To je ale taky poslední zklamání, k němuž v této hospůdce dochází. Samósy jsou plné zeleniny a koření, čerstvě usmažené a po všech stránkách výborné, čaj za nimi příliš nezaostává, a hlavně celá tahle paráda stojí dohromady 27 rupií. Do Madhjapradéše jezdím rád a často, ale zdejší láce mě vždycky dokáže překvapit a potěšit. A nejen mě, ale i ostatní strávníky. Kuchyně kombinovaná s umývárnou nesplňuje žádné hygienické standardy, póha se sype do novin, všem to takhle vyhovuje a z nádražky sálá spokojenost. Narmada žije.

A boj pokračuje. Néhrúův sen dokončil a přehradu Sarvár Saróvar slavnostně otevřel 17. září 2017 indický premiér Naréndra Módí, který mimochodem jinak Néhrúův odkaz při každé příležitosti tvrdě kritizuje nebo rovnou ignoruje. Problémy, na které už skoro čtyřicet let poukazuje Narmada Bačáó Ándólan, však pod hladinou nezmizely. Spousta z 200 tisíc přesídlených venkovanů stále marně čeká na finanční kompenzace od vlády a další se bojí, že se budou muset stěhovat taky. Hráz totiž byla navýšena z původně plánovaných 111 metrů nejdřív na 122 a poté dokonce na 139, což znamená, že při maximálním naplnění by nádrž mohla zaplavit další dvě stovky vesnic.

Samotná přehrada navíc asi nepřišla gudžarátské vládě dostatečně megalomanská, a tak v roce 2010 schválila i projekt na stavbu sochy Jednoty. Na hráz tak dnes z říčního ostrova shlíží 182 metrů vysoký Sardár Vallabhbháí Patél – jeden z hlavních vůdců hnutí za nezávislost Indie, který také po jejím nabytí sjednotil všech 565 knížecích států do jednoho celku. Nejvyšší socha na světě se stavěla tři a půl roku a byla slavnostně odhalena 31. října 2018, na 143. výročí Patélova narození. Škarohlídi sice říkali, že těch 30 miliard rupií (10 miliard korun), na které stavba sochy přišla, se dalo utratit i lépe, ale přece byste si takovou slávu nenechali kazit, že. Pak se při prvních letních monzunech přišlo na to, že do vyhlídkové terasy neprší, ba ani nezatéká. Ono do ní totiž teče jak do elektrárenské turbíny. Správci památníku však měli po ruce bleskovou odpověď: prý je to všechno záměr a do vyhlídkového patra skutečně pršet má.

Zatímco fotím projíždějící vojenskou techniku, najednou se znovu objevuje můj starý známý. Taky jede do Itársí, ale pro jistotu se rozloučíme už na peróně. Nikdy nevíte, kam vás lidský proud na nádraží odnese. „Ty máš stejně rezervaci, ne?“ zeptá se mě, než naskočí do narvaného vagónu druhé sedící třídy. Nemám. Ale kvůli těm 18 kilometrům jízdy je to jedno. Stejně je prostojím v chodbičce u dveří.

Comments are closed.