Stockholm: Iluze východního nádraží

4 Zář

Vzhledem k tomu, že švédsky neumím, neobtěžoval jsem se ani při první návštěvě Stockholmu důkladnějším bádáním, které by mohlo ukázat, zda lze očekávat prohloubení cestovatelského zážitku o návštěvu nádražního restauračního zařízení. Dojem z tamního hlavního nádraží ale dával tušit, že by situace nemusela být marná. A to i přesto, že podniky nacházející se stockholmském hlaváku neoplývají zrovna výjimečným geniem loci a spíše podtrhují šedivý pocit typizovaného, generického, tranzitního prostoru. V zásadě totiž lze vybírat z kavárny/bistra, McDonaldu drze apropriujícího secesní prostor (ano, jako v Budapešti), nebo „irského“ sportbaru. Poslední jmenované zařízení by v tomto ohledu ještě šlo vzít na milost a také se tak stalo, ale v rámci dodržení odpovídající chronologie návštěvy se k němu vracím až závěrem.

Hlavní roli totiž hrála nádražní restaurace nacházející se na východním nádraží, Järnvägsrestaurangen Östra Station. Kde jsem se ocitl spíše náhodou, ale rozhodně zvědavý. Až zpětně si tak můžu srovnat svou návštěvu s webem nádražky nebo také s článkem na Guardianu, v kterém autor nádražku z 30. let 20.století zařadil do top desítky evropských drážních restaurací.

Je vhodné zmínit, že důležitým faktorem se zde stává to, odkud návštěvník k Järnvägsrestaurangen přichází. Trochu nezvykle jsem nepřijel vlakem, ale došel pěšky. Během prvních kroků jsem automaticky zamířil směrem k perónu, venkem a byl připraven spokojit s přilehlým grill bufetem. Jeho sortiment však nenabízel nic překvapivého, nicméně se blížil dobře známému etalonu oldschoolových, mírně umolousaných stánků s variací klobás, popřípadě enigmatické legendě bufetu Bakter v Budapešti. Už jsem byl připravený naskočit do vlaku zpět, ale při cestě na nástupiště mě najednou vítala zahrádka a vstup do nádražky.  Zvenčí nic nenasvědčovalo, že byla zařazena do výběru slovutných evropských gastrozařízení spojených s kolejemi. Klamat tělem nepřestávala ani po vstupu. Povahou se totiž jedná o mnohovrstevnatou instituci, sestávající se z výčepu, kavárny i restaurace. Řízení osudu mě nepříliš překvapivě zavedlo právě do první, pivní části s dřevěným obložením, jukeboxem a stoickou výčepní. Prvotní ráz budící dojem líného odpoledne v nonstopu mi opět nijak nepomáhal prohlédnout iluzi východní nádražky, provozované prý stejnou rodinou už od roku 1935 a disponující i víceméně původním vybavením. Prosklenou vnitřní stěnou sice bylo možné nahlédnout do restaurace a spatřit velké prstencové osvětlení u stropu, nad průhledem kamsi dolů, studená, prázdná atmosféra už ale dále tolik nezvala. Sál působil spíše jako důstojná cukrárna z let minulých, jídelnímu lístku jsem nerozuměl. Tvrdohlavě tak ignoruje kavárenské lákání jsem se připravil o cenově dostupné pokrmy domácí švédské kuchyně, jak jsem zjistil až později. Což je vhodné uchovat v paměti pro příští návštěvu, protože podobné zařízení snoubící historii, lokální gastronomii i adekvátní míru lidovosti jsem hledal po celou návštěvu Stockholmu převážně marně. Pověst prý tento rodinný, funkcionalistický „restaurant“ předchází, zejména mezi místními.

Nakonec ale nebylo nijak zle, jen jsem spatřil pouze jednu z více stránek Järnvägsrestaurangen Östra Station. Štamgasti seděli na svých značkách, kolem nich se měnili cestující s horšími časovými možnostmi, toaleta fungovala na kód, sportovní šály mně neznámých týmů obmotávaly většinu výčepu, stěny zdobily železniční fotografie a okřídlené kolo (to ostatně tvořilo i domovní znamení nedalekého domu – šotoušský realitní sen). Po několika zaměnitelných pivních nápojích přišel čas toho času ospalý lokál opustit. Velké prozření nastalo v hale u východu z nádraží, kde se totiž objevil další, spodní vchod do restaurace. Nyní již se zvoucí plaketou žoviálního kuchaře, průhledem do restaurace skrze elegantní ochoz s balkonkem a jasně přiznanou restaurační nabídkou. A také nástěnnou malbou v kulaté kopuli, která byla viditelná i z prostředku restaurace a zpodobňovala nejrůznější dělnické profese, podobně jako je tomu ve smíchovské odjezdové hale. Smutek byl hluboký, loučení těžké. Situaci další den zachránila sekundární nádražka na hlavním nádraží. Nálevnám irského stylu zpravidla nefandím, v tomto případě nicméně pozornost upoutalo další nezvyklé, štědré rozvržení prostoru. O nádražce s pěti rozlehlými místnostmi, salonky a trochu jiným duchem se ale nesluší mluvit hned po představení podniku na východním nádraží. Lépe je smutně hledět na denní menu, které lze nalézt i na webu, a přemýšlet o alternativní minulosti, v které si některý z pokrmů objednávám. Příště přes oběd.

Comments are closed.