Ráňčí: Konzum mezi maoisty

5 Úno

Do Ráňčí rozhodně nemíří davy návštěvníků Indie z dalekého západu. Není to ani tolik způsobeno nedostatkem přírodních nebo kulturních zajímavostí, jen prostě v konkurenci jiných destinací nemá hlavní město jednoho z nejchudších států šanci uspět. Když už se do Ráňčí zápaďáci dostanou a nedejbože otevřeně přiznají, že by se chtěli zdržet delší dobu, rovnou se o ně začne zajímat indická tajná policie. Obávají se totiž, že si přijeli plnit revolucionářské sny u naksalitů – místních maoistických guerill.

V nádražce ale maoisty nepotkáte. Právě naopak je největší občerstvovací stanice na nádraží součástí velkého řetězce Comésum, který má filiáky na perónech po celé Indii. Korporátní uniformnost je ale vykoupena možností nechat si jídlo donést až do vlaku nebo si od nich rovnou nechat uspořádat narozeninovou oslavu. O maoistech nechtějí slyšet ani další strávníci v nádražce, když jim vyprávím o mé povinné registraci u tajnejch. Asi si nechtějí kazit masálá dósu přemýšlením nad tím, že v nedalekých pralesech skutečně stále operují ozbrojené skupiny s cílem svrhnout indickou vládu a přiklonit se k odkazu čínského vůdce. A že jejich hlavní metodou boje je vydírání už tak chudých farmářů. Život ve městě a na nádraží ale klidně běží dál.

Tichým svědectvím jiného problému je zeď mezi nádražkou a policejní stanicí, kterou zdobí desítky papírů s krátkým popisem a podobiznou lidí zmizelých rukou organizovaného zločinu. „Tyhle lidi prostě unesli mafiáni,“ vypráví mi mladý student a budoucí voják indické armády, který se ke mně připojil při procházce po perónu. „Často si vytipujou malý dítě, někde ho seberou, něco mu zlomí a malýho mrzáka pošlou žebrat.“ Díky všem bohům, žádné dítě na nástěnce nevidím. Starší lidi, kteří tvoří většinu vyobrazených, ale nečeká o moc lepší osud. „Ty starý unesou většinou kvůli výkupnému a když ho nedostanou, tak je pak prostě zabijou.“ Jak vysoké výkupné místní podsvětí žádá, se nedozvídám, ale rodiny zmizelých slibují odměnu za nalezení jejich blízkých v rozmezí 10 000 až 50 000 rupií.

Ale zpátky k nádražní gastronomii. Comésum má pestrou nabídku vegetariánských i nevegetariánských indických jídel a skrovnou nabídku jídel čínských. To všechno doplňuje vitrína plná indických sladkostí. Sympatická je i cedule s pravidly, která i přespolním vysvětlí, jak to v téhle putyce chodí. Objednává se na baru, příprava jídla bude trvat 20 minut a když ti někdo šlohne bágl, tak je to tvůj problém. „Za pět minut to bude, pane!“ říká mi při objednávce číšník. Pln optimismu usedám ke stolu a pozoruju, jaké jídlo je mezi návštěvníky nejpopulárnější. S přehledem vede dósa, tenká křehká placka původem z jižní Indie, podávaná s různými čatní. Pět minut uteklo jako voda a můj pokrm stále nikde. Stěžovat si nemůžu, pravidla na zdi hovoří jasně. A do dvaceti minut se skutečně dočkám a na barovém pultu přistává můj panír parátha. Je to placka plněná čerstvým sýrem a kořením, zde doplněná o trochu čočky a paníru v omáčce. Horká placka je příjemně očouzená od pece a za zhruba 30 českých korun dostávám perfektní krmi, která by poslala na kolena i Zdendu Pohlreichů.

Chybí už jenom pivo. Indie má ale k pivu a alkoholu obecně dosti ambivalentní vztah, a tak v nádražních občerstvovacích zařízeních nenarazíte ani na mrzkého Tuborga v plechu. Pivo by se prý dalo sehnat v nóbl hotelu naproti nádraží, avšak návštěva takového místa nepřichází v úvahu, pokud si chce člověk zachovat alespoň trochu sebeúcty. Musím se tak spokojit s tradičním čajem podávaném v krásném terakotovém kalíšku. Korporátní jídelna není jediným místem, kde se dá na perónu sehnat něco k snědku. Na opačném konci prvního nástupiště naleznete dvě identická hladová okna s malým posezením. Hlavním prodejním artiklem jsou zde samósy, smažené taštičky plněné vším možným. První okno je striktně vegetariánské, druhé má nabídku pro nepočetné indické masožravce.

Ráňčí je v Indii známé díky dvěma hrdinům. Jeden se proslavil v dobách divokého kolonialismu, zatímco druhý si svůj legendární status vysloužil teprve nedávno. Tím druhým je bývalý kapitán národního kriketového týmu M.S. Dhóní. Vzor místní mládeže, která se s kriketovou raketou prohání po udusaných pláccích. A prvním zmíněným je Birsa Munda, domorodý bojovník proti koloniální nadvládě, zabírání půdy, a hlavně křesťanským misionářům. Sám tak trochu náboženský fanatik, ale taky nefalšovaný hrdina vyzbrojený pouze lukem a nebezpečně namakanými břišáky. Birsa Munda je velmi důležitou postavou pro ádivasíje, indické domorodé obyvatelstvo, které už od nepaměti žije na úplném okraji společnosti. I když byli v Indii jako první. Kulturním svědkem této domácí kolonizace je v Ráňčí hojně slavený svátek Durga púdža. Ten oslavuje vítězství bohyně Durgy nad bůvolím démonem Mahíšásurou, který je ale kladným bohem ádivásíského panteonu. Těžko odhadovat, jak se asi ádivásíové cítí, když zbytek země oslavuje bohovraždu. Nad vstupem do nádražní budovy je ale velkým zlatým písmem napsáno „JOHAR“ a tento domorodý pozdrav všem připomíná, v čí zemi se to vlastně nachází. Po Birsovi Mundovi je dokonce pojmenovaná i jedna nádražka, která by se měla nacházet v prvním poschodí nádraží. Na její prozkoumání ale nemám čas, protože se mezitím na prvním nástupišti objevil můj zpožděný rychlík Rádždhání Express do Dillí. A já se musel nalodit a začít psát tenhle článek.

Mindprobe

Comments are closed.