Návrat k řemeslu

Nejen v Česku se už pár let opakuje podobný příběh. Většinou začíná tím, že hákujete v marketingové agentuře, navrhujete weby nebo kšeftujete s akciema, ale už vás to tak nějak nebaví. Rádi byste dělali něco trochu víc cool a odstěhovali se na venkov, zároveň nechcete moc snižovat svůj životní standard ani sociální kapitál. A pak dostanete nápad. Všichni ve vašem okolí přece hladoví po autenticitě, lidovosti a poctivém řemeslu, tak proč jim nezkusit vecpat nějaký ten poctivý, farmářský a rodinný nesmysl?

Koupíte pole nebo dílnu, vyrobíte tradiční, ale zároveň designově neotřelé bačkory, klobásu, židli nebo chleba, ale tím to teprve začíná. Následuje navrhování stylových etiket a spousta copywritingu. „V naší malé rodinné ekotruhlárně na úpatí Krušných hor obnovujeme pracnou, ale poctivou tradici výroby březových kvedlaček, kterou rozvrátil odsun a komunismus.“ No a pak hlavně to, co umíte nejlíp! Totiž reklamní kampaň intenzivní jak bombardování Bagdádu, na jejímž začátku začnete se svým tovarem opruzovat všechny obchůdky a hospody od Letné až po Vršovice, pokračujete spanilou jízdou po všech pecha kuchách, tedexech a fuckupnightech Česka a nakonec o své atraktivní změně kariéry a obnově tradičního řemesla pokecáte s Emmou na DVTV.

Ne že by to bylo úplně špatně. Určitě je lepší, když lidi kupují biopohanku od malého farmáře a topánky z Pardubic než manga v Albertu a boty od dětí z Bangladéše. Těžko také někomu vyčítat, že vycítí a zpeněží poptávku, kterou dosud nikdo neuspokojil. K nasrání je na tom  jedna věc – s největší pravděpodobností to zčistajasna objevené řemeslo děláte na dost průměrné až mizerné úrovni, protože jste ještě před pár lety psali reklamy na životní pojistky nebo provozovali skateshop. Rebarborovou limonádu, kozí sýr nebo roztomilé retro lampičky umí pravděpodobně mnohem líp udělat kdejaký šedivějící strejda, který s tím začal na učňáku, pokračoval čtyřicet let ve fabrice a po jejím zavření si teď vypíjí játra v nádražce, protože na rozdíl od znuděného kreativce nemá rozhled, drzost ani vůli na to, aby rozjel byznys a vecpal ho lidem výše popsaným způsobem.

Celý trik stojí a padá na faktu, že většina českých konzumentů podobných výrobků a služeb jsou maloburžoazní snobi, kteří bez nápisu na krabičce a doporučení v lifestylovém časopise nepoznají buvolí mozzarellu od taveňáku z Želetavy, a tak je pro ně story a obrázky kolem podstatnější než samotný obsah. Co na tom, že kremrole z vesnické cukrárny bývají ve většině případů lepší než růžový nesmysl z vyhajpované kavárny na Vinohradech, že košile spíchnutá za hodinu vietnamskou švadlenou často vydrží víc než hadr s ručně vyšitým monogramem z pop upu v Karlíně, a že gauč smontovaný v polské továrně se častokrát na rozdíl od toho z hip truhlárny v kreativním hubu ve Vysočanech do roka nerozpadne. Podstatné je, jestli má onen cool tovar v obýváku či lednici vystavený Josefína Bakošová nebo Pasta Oner, a jestli je obalen delikátní sítí kulturních asociací a aktuálních standardů vkusu, které často mívají se skutečnou kvalitou jen málo společného.

Aby sukovice jen marně nelítala vzduchem, máme tu i pár konkrétních případů, jejichž řemeslnický hype nám už nějakou dobu pije krev. Příklad první – Vasky. Mizerně vytvarované boty, ze kterých půlku majitelů tlačí nohy, podrážky vypadají jak sešité doma nad kuchyňskou linkou a design nejspíš míří na třicátníky s hypotékou na krku, kteří chtějí být forever young, ale zároveň pracují v bance a mají rádi Kobzu a TOP09. Ale hlavně, že jsou Ručně Vyráběné a ze Zlína, kde je jak známo Tradice, Baťa a První republika. Informace, že ve Zlíně dodnes prakticky nepřetržitě šijí desítky menších firem, a obnovovat ševcovskou tradici tedy nebylo potřeba, k těmto dělníkům pozdního kapitalismu zřejmě nedotekla ani za třicet let, co je u nás znovu povoleno soukromé podnikání. Příběh Vasek je jedinečný také v tom, že se na webu zaklínají tradicí a umem zlínských ševců, ale jmenovitě je zde představen pouze zakladatel, markeťák, obchoďák a fotografka. O samotných ševcích už se nedozvíme zhola nic, přitom by to s ohledem na porevoluční historii Zlína mohlo být úplně nejzajímavější. Třešničkou na dortu je jejich nezpochybnitelný marketingový génius, díky kterému se mohli vykašlat na běžné podnikatelské postupy, jako je úvěr či prodej zboží, ale prostě si na Hithitu řekli o půlmilionový dárek od svých fandů, kteří jim nakonec jen tak vysypali přes pět milionů na výrobu (hnusných) tenisek. Přiznáváme, že tady z nás mluví už jen čistá závist.

Příklad druhý – kořalky Žufánek. Podobně jako u Vasek tady sice u zrodu výjimečně nestály znuděné kancelářské krysy, ale děti zachraňující rodinnou firmu, nicméně na výsledku to moc nemění. Vkusné baňaté flašky dekorují každý z lepších pražských podniků a filmaři i realitní agenti po večerech pomlaskávají nad jemně vyváženým ginem či hruškovicí. Ovšem fakt je, že průměrná palírna pouze využila situaci, kdy na barech ležela jenom zaprášená Jelínkova slivovice, lidé toužili po něčem kvalitnějším a autentickém, a Žufánkově partičce se podařilo pražské snoby přesvědčit, že právě oni jsou ta pravá poctivá moravská pálenice, jejíž kořalka je nektar bohů, kdy z každého panáka slyšíte tklivé tóny cimbálu. Griotku sice dělají obstojnou, i když NP nesouhlasí ani s tím, ale jinak tu existuje spousta mnohem lepších i levnějších palíren, o domácích lahvích od dědečka z Valašska ani nemluvě. A ve víru dojemných rozhovorů v prestižních časopisech se taky trochu ztrácí skutečnost, že když umí dobrou meruňkovici vypálit i lidi v Litoměřicích, Havířově nebo třeba v Rakousku, není nutné uměle budovat hrdost na průměrné kloktadlo, byť by ho někdo vypálil v srdci Bílých Karpat. Jako pikantnost na závěr dodejme, že před pár lety dokázali v Žufánku z kapitalistického nadšení dokonale vykořistit sami sebe až do totálního zhroucení, protože když se byznysu daří, nelze přece jezdit na dovolenou.

Příklad třetí – kola Favorit. Plečky, které v nejběžnějším provedení F10 nikdy nebyly ani kvalitní, ani hezké, ale prostě jenom byly. Radost z prakticky jediné pojízdné věci, která se dala za normalizace na trhu koupit, dokázala v představách národa údajných fachmanů přebít i vypadávající klínky, nebrzdící brzdy a praskající výplety a udělat feel good značku i z očividného šmejdu. Není tedy divu, že jistá partička vykuků zkusila tenhle vachrlatý lovebrand znovu vytěžit. Pokus o reinkarnaci, který byl designově snad ještě hnusnější než původní vzor, ale o to dražší, naštěstí vzal čert. To ale dodnes nebrání mnoha lokálním kreativcům, aby přestavovali odporně dlouhé a měkké rámy uplácané z bahna reálného socialismu na „stylová retro kola“ nebo nedejbože singlespeedy. To vše za labužnického pomlaskávání podavačů kancelářského papíru, kteří si na bicyklu zpravidla neumí ani správně nastavit sedlo, ale zato si vybavují, že stejné kolo se povaluje tátovi ve stodole na chalupě. Na rozdíl od táty už jim ale nedochází, že kdyby za něco stálo, nejspíš by se tam neválelo.

Asi není úplně náhoda, že právě Favorit skončil tak, jak skončil. Čím složitější a propracovanější výrobek, tím hůř se zpravidla reklamou zakrývá jeho nedostatečné řemeslné zpracování nebo přemrštěná cena neodpovídající nabízené kvalitě. Zatímco ze špatných bot vám maximálně slezou nehty a po konzumaci nekvalitního alkoholu si zapíšete do šichtovky sick day, na kole si můžete docela dobře i rozbít hubu. Jestli taky znáte nějaký trendy obnovený výrobek či tradici, která ve skutečnosti stojí za hovno, podělte se o to v komentářích, ať varujete další nešťastníky. A když už si něco kupujete, koukejte radši na věc samotnou a ne na její příběh a kulturní přesahy. A už vůbec neřešte, jestli mají kvalitní reklamní kampaň a dobrý web. Jinak totiž skončíte s bolehlavem, plochýma nohama a rozpadlým kolem, a zas o tolik víc cool stejně nebudete.

P. S.: Dvě třetiny naší redakce obouvají boty Vasky. Pochopitelně ty dvě třetiny, které nepocházejí ze Zlína. Na Pecha Kuchách vystupujeme pravidelně a v DVTV už jsme taky byli.