Nádraží v pražských Holešovicích je něco jako nechtěné dítě. Postaveno víceméně jen proto, aby měly kde zastavit vlaky na Ústí. Velkorysá, ale celkově temná budova, kde se většina cestujících raději moc dlouho nezdržuje, na rozdíl od bezdomovců. A ani příhodný název Nádraží Franze Kafky mu moc dlouho nevydržel.
Tato nechtěnost jako by se promítla i do zdejší nádražkové vybavenosti. Co Kompas, pamatujete na něj ještě? Restauraci s čalouněnými sedačkami a zahrádkou v amfiteátru, kde to i v nultých letech vypadalo jako za Ivana Jonáka? Nebo stánky s hambáčem a párkem v rohlíku na plácku před nádražím? S výzdobou zobrazující výše uvedené pokrmy v antropoformních podobách a lascivních pózách? Nic z toho už dávno není.
Smrt A-Grilu,* záchytného bodu pražských Holešovic, již oplakal každý, komu na něm kdy záleželo. Někteří příznivci z řad jeho stálých návštěvníků stihli snad zemřít či zmizet ještě před skonem pověstného lokálu. Snad je to tak lepší. „V Alenčině říši už nenaplníte bříško, ani číši,“ jak dlouho zval ikonický nápis před vstupem do bistra. Na epitaf ale ještě nedozrál ten správný čas.
Spíše je čas klást si otázky, co vůbec se svébytným geniem loci Nádraží Holešovice bude. A taky co bude s cestujícími, kteří se nehodlají spokojit s prázdnotou, kterou je Lagardère Travel Retail hotov importovat kamkoli a kdykoli. Mr. Baker bychom tu už měli, Relay hned dvakrát – navíc v jejich vzájemné vzdálenosti jen pár metrů. Na nádraží je však nový nájemník, který si říká Donald Kebab. Nepřiznávali bychom mu status nástupce A-Grilu, ale v současnosti jde asi o nejbližší věc, které se lze v pustině holešovického betonu chytnout. A pokus to není marný, přináší nečekané.
Už ten záhadný název: Mek, anebo snad Trump? „Ale ne, to je podle Kačera Donalda, té kreslené postavičky,“ směje se vedoucí východoevropským přízvukem a podává nám dvě vychlazené plechovky Braníka. Jmenuje se Ivan a nevíme, odkud pochází. Plechovkové pivo ostatně není jediný alkohol v nabídce, za výlohou se vyjímá také vodka a fernet – tedy základ pro legendární míchaný nápoj zvaný Slunečník, který už dokázal rozevřít nejeden žaludek. Schválně to pak zkuste zapít vedle vystaveným ayranem.
Oživování holešovického nádraží probíhá nenápadně, Donald Kebab se ukrývá až v posledním pilíři směrem k trojské tramvajové zastávce. A že je jen na stojáka? Nevadí. Ručně vyřezávaný vývěsní štít z polystyrenu vnáší do chladné geometrie holešovického nádraží trochu onoho pověstného lidského tepla, a když bude nejhůř, můžete ho strhnout a sednout si na něj. Popřípadě jím dozdobit památnou kruhovou betonovou zahrádku vzadu, hned za stánkem.
Skoro bychom zapomněli na pokrm, na který dle slov Donalda, pardon, Ivana, dochází i kancelářstí lidé z přilehlého okolí. Na kebabovou situaci v Praze, potažmo Česku, lze mít mnoho názorů, zdejší döner box je však v nejlepším pořádku. Malý box má tedy překvapivě zhruba stejné rozměry jako ten velký (ale oba jsou štědře dimenzovány), kvalitativně však obstojí v ledajaké konkurenci. Hejlíkova gastromapa sice upřela zraky hlavně na vyhajpovaný stánek berlínského typu na Dvorcích, že pro svůj ohrnutý nos nevidí až k Donald Kebabu, ale není překvapivé. Zatímco se věnujeme svým krabičkám, Ivan/Donald vyhodnocuje prozatímní úspěšnost svého podniku a celkový stav svého působiště, tedy nádraží. Po zatímním měsíci provozu se prý daří, v takřka nulové konkurenci není divu. Své na tom samozřejmě má i Donaldův poctivý přístup. „Zeleninu mám čerstvou, sám ji vybírám. A do té krabičky si dejte spíš americké brambory, ty se tam hodí víc,“ povídá v rámci osobní konzultace objednávky. Milé je i to, že znalecky vzpomene na odkaz dávného Kompasu a tragicky zesnulého A-Grilu, přičemž nám s jiskrou v oku spiklenecky sděluje, že co bylo mrtvé, nebude mrtvé navždy a doslechl se o jistých plánech, které by do nynějších hrobů dobrých nádražek mohly opět vnést život. Zamyšleně přežvykujeme, opatlaní pálivou i bylinkovou omáčkou, a přikyvujeme.
„Žili jsme pro radost, pro radost šli jsme do boje a pro ni umíráme,“ provolává Julius Fučík z kamenného reliéfu ve vestibulu stanice. „Ať proto smutek nikdy není spojován s naším jménem,“ dodáváme jedním dechem a přejeme potemnělým Holešovicím jen ty nejsvětlejší zítřky. Jak již naznačeno výše, podle informací od Donalda by mělo na místě někdejšího A-Grilu vyrůst nové restaurační zařízení. Snad se tahle adopce podaří.
* Jestli může Post-hudba zpívat o Smrti Letný, ptáme se, kdo zazpívá o smrti A-Grilu? Ano, toto je hozená rukavice.
Hochficht & NP
