Příjezd do Kamenice nad Lipou byl skvělý. V Obratani jsme totiž přestupovali z osobáku. Když mi pokladní na Hlaváku říkala, že na trase posledního vlaku k naší cílové destinaci jezdí jen soukromý dopravce, znejistěl jsem. Nebylo to na místě, mělo mi rovnou dojít, že v regionu vlaky jezdí pod Jindřichohradeckou úzkokolejkou. Trasu jsme tedy jeli motorákem, který je mezi šotouši znám jako „hašišbedna“ nebo „ponorka“. Nicméně zážitek to byl náramný.
Přímo na nádraží v Kamenici nádražka není. Je tu ale jedna třetí kategorie, která by si ale možná zasloužila kategorii 2,5, protože na fasádě má kilometrovník. Nádražka samotná nemá moc vágusí nádech. Pivo za 30, čisté stěny, jen jeden alkodědek, záchody bez potřeby si poprosit o klíč… Nicméně vaří. Přišli jsme asi v půl jedenácté, a na oběd jsme tedy nemysleli, ale dva lidé u vedlejšího stolu si jídlo dali, inu, vypadalo dobře. Přemýšleli jsme, kvůli dešti, zda si vzít do naší destinace taxi, ale během jednoho piva a rundy panáků pršet přestalo, a tak jsme pěšky vyrazili do Metánova, rodiště profesora Jakuba Hrona Metánovského, vynálezce nepřekotitelného kalamáře Buňátu, a předobrazu Járy Cimrmana. Nechali jsme nádražku za sebou a vydali se na desetikilometrový pochod do rodiště génia.
Smršín