Praha Klánovice: Až na východní pól a zpátky

14 Apr

Kmeny borovic pruží v silném větru, to ony umí, tyhle gymnastické kejkle. Já sleduju jenom NPho zadní kolo a zúžení zorného pole poskytuje naopak prostor pro fantazii. Abychom tak najednou vůbec nebyli na hranici katastru hlavního města, pravoúhlé ulice byly najednou spíš mořské proudy a všecky ty luxusní baráky jsou asi útesy nebo skály. A my jsme asi v severním moři nebo už je to Atlantik, kdoví. Ten vítr nás žene k ostrovu, který má na sobě nápisy pečivo, káva, limonády. Jenže to my víme, že je blbost, že je to kus pevniny v norském fjordu.

A tak ten ostrov objedeme a najdeme dveře a ceduli Nádražní, ale ve skutečnosti je to molo a na tom molu stojí bodrá žena ve vyšívaném živůtku. Jmenuje se Ågot a živí se tím, že plete vlněné svetry. Ty svetry prodává zámožným turistům z pevniny, které k břehům ostrova přiváží výletní lodě. Ågot má dokonalý přehled, kdy přijede další loď a kolik má mít nachystaných svetrů. Prodají se pokaždé úplně všechny.

Jediné, co Ågot neví, kde se právě nachází její muž Erlend. Erlend má obrovské ruce s rozpraskanou kůží, protože je rybář. Odjíždí na moře a vrací se za několik týdnů nebo měsíců. Jednou se možná nevrátí vůbec, ale až se to Ågot dozví, tak neuroní ani jedinou slzu, bude jako doposud stát vzpřímeně na molu, jen bude mít ruce sepjaté mnohem pevněji. Po chvíli váhání vystupujeme i my na molo. Rádi Ågot v nelehké situaci podpoříme. Nemůžu se dočkat, až uvidím všechny vzory a barvy, když v tom z dálky slyším: „Já si dám asi párek v rohlíku a štrůdl.“ Nebohá pletačka je tatam ještě dřív, než zjistí, že přišla o muže.

Tak mně bude stačit asi kafe…

„FUCK COVID!“ hlásá čerstvé graffiti na soupravě City Elefant do Kolína. Omezení pohybu na hranice okresu má i své světlé stránky. Člověk tak může nabrat čerstvý západní vítr a navštívit nedávno otevřenou nádražku v Klánovicích. NP sice chvíli střídavě mrčí a fňuká nad zavřeným Smolíkem, ale nakonec jej přeci jen zaujme nabídka pokrmů. Když poctivě přelouská nabídku hotdogů se zkaramelizovanou cibulí nebo kyselým zelím, vrací se zpátky na začátek a poroučí si párek v rohlíku za 39 korun. „S obojím!“ ujišťuje mladou prodavačku. A nemyslí tím ani cibulku, ani zelí.

Nedělní poledne na nádraží je klidné, v podniku se za celou dobu stihne prostřídat do desítky zákazníků, včetně nás dvou. Proto je mi záhadou, kdo může za to, že v 11:51 už není polévka. Ale možná přijel nějaký výletní vlak. Koneckonců, život na peróně je tak trochu jako na ostrově. Od vlaku k vlaku. Ty sice do Klánovic nevozí bohaté Nory, Němce a Dány, obzvlášť teď tedy rozhodně ne, ale i tak v pravidelných intervalech přiváží a odváží hladové cestující.

Zatímco tu ženy na stáncích prodávají zámožným turistům nejrozličnější rukodělný tovar, muži na mořích a v klánovických lesích harpunují velryby, divoká prasata a další z 32 druhů zde žijících savců. Dnes bude dobrý lov. Movití výletníci vytlačují zvěř z jejího revíru a ta se začíná stahovat blíž k lidským obydlím. Jen zapíchnout a čekat, než se tlející listí zbarví jejich krví. A aby to čekání rychleji uteklo, sednout si na zídku na kraji perónu a dát si kafe nebo pivo.

Ještě než zvedneme kotvy, nedá nám to a naposledy nakoukneme do útrob nádražky. „Podívej, tady mají pivo pro tebe!“ upozorňuju svého vikingského manžela na lednici s produkcí pivovaru Čížová u Písku.
„Horst?“ rozzáří se NP. Ågot už dávno zmizela v nenávratnu a ten švarný jinoch vedle mě není ani Erlend, ani 11stupňový polotmavý ležák Jura, ale asi spíš německý moderátor ve fialkovém sáčku. Za chvíli se ztratí za obzorem i přístav Klánovice. Už mě dnes čeká jenom 30 kilometrů v protivětru a začínajícím jarním dešti. Je totiž neděle.

Jáňa

Comments are closed.