Je to sice heslo kluků z Kostelce, ale pro Čáslav to platí taky. Starobylé město, kde se čas zastavil někdy za První republiky. A ani Jarmil Kratochvíl a slavný fotbalový mančaft na tom moc nezměnili.
Něco mi tu začalo smrdět už po příjezdu na nádraží. Nádražka tady zavírá v ŠEST hodin. Trošku mě rozhodilo i to, že jsem cestou do města nepotkal ani nohu. To se mi poštěstilo až na náměstí o rozloze dvou fotbalových stadionů, na kterém postával jeden člověk.
Vůbec nevím, k čemu tu atmosféru přirovnat. Nenacházím pro to slova. Radši se tedy omezím jen na strohý popis. Město končí hradbami. Za nimi najdete tak akorát Billu a Penny. Obchody buď zavírají ve tři odpoledne, nebo zejí prázdnotou. A to už pěkně dlouho. Podobně i kdysi výstavní funkcionalistické prvorepublikové domy. Kdesi jsem zaslechl, že prý je město opuštěné, protože jsou všichni někde na fotbale. Blbost. Už se vůbec nedivím, že pustili první ligu. Kým by zaplnili stadión?
Náladu mi trochu spravil až Dačický za 10 korun. Heineken zřejmě oslavuje přesun kutnohorského piva do Březňáka, a tak bylo o víkendu všechno za polovic. A když už nikoho jiného, v baru jsme potkali aspoň tři neonacisty.
Do depresí jsem se však znovu propadl ihned poté, co jsem opustil lokál. Moje prázdná láhev od Bráníka pořád stála na svém místě u květináče. Tohle město nemá ani somráky.
A z Dačického druhý den ráno pekelně bolí hlava. Jestli to třeba není jedna z inkarnací knjaze Miloše…
Zkus někdy zajet na vagus do Drnovic. Kdyz je fotbal, tak se populace obce zdesetinasobi.