Zell am See: Všude dobře, v nádražce nejlépe

28 Bře

V půlce února zavál naši bandičku sněžný chtíč do jednoho z mnoha malebných srdcí rozverné továrny na zážitky jménem Rakousko. Do této země jsme jeli ukojit naše ledově vychlazené choutky již po několikáté. Jsme tlupa konzervativních pankáčů, kteří mají rádi své jisté. Přeci jen Rakousko bylo po několik století jedna z mnoha českých držav (fikce) a tudíž si i dnes, už jako cizinci, můžeme užívat spoustu věcí jako doma. Například se tam jezdí vpravo jako u nás, vlaky mají zpoždění opravdu jen výjimečně jako u nás (pokud v nich sedím já) a hlavně, nádraží tam vypadají némlich úplně stejně jako u nás. Inu, Franz Josef znal kopírák a tak přes něj postavil všechna nádraží v celém svém císařství.

Kam tím mířím? Do nádražky! Vyrazili jsme tam proto, že jsme chtěli skloubit českou chuť na točené pivo a snahu neprochlastat všechny pracně vytištěné euráče za jeden večer. Cena piva je ale zřejmě státem kontrolovaná (fikce), takže ani neušetříte, ani nevykrvácíte. Prostě standard Rakousko. Točí tam rakouskou žbrďolu plzeňského typu, rozuměj normální pivo jménem Stiegl a taky mnichovského Paulanera. Toho jsme kalili my. Je to německý kvasničák a docela slušně nakládá. Cena/výkon víc než good!

To, že jsme nekalili místní Stiegl, ale říšský Paulaner, by standardní obsluhu možná i namíchlo. Ne tak zde. V místní nádražce má provozovatel s Rakouskem společný snad jen passport v šuplíku nočního stolku. I sem již docestovali Döner, Kebab a kolegyně Masala. Ta nás obsluhovala. Sice se usmívala, ale evidentně nerozuměla středoevropskému tempu točení piva. Takže dopijete vysokého elegantního půllitra, už je chuť na další – a ono nepřichází. A nepřichází. Domalovat nehty je halt důležitější nežli žízeň hosta. Ale co, v českých nádražkách taky občas „nestíhaj“.

Osazenstvo neboli klientela nádražky byl faktor, který velmi příjemně překvapil. East or West (v bývalé monarchii), osazenstvo každé nádražky is the best! To proto jsme si připadali jako v Česku! Týpci vedle u stolu měli kolem 14 hodin odpoledne už slušně nakoupeno, sympaticky vykuřovali cigárka jedno za druhým, občas hodili drobáček do beden, které v zadní části zuřivě blikaly, a když po několika pivech zaplatili a odešli, za půl hoďky už se zase vrátili. Tomu říkám Stammgasti!

Pivo za pivem, slovo dalo slovo, hlad dal hlad. Jídlo bylo z repertoáru arabského fastfoodu, ale klidně byste tam dostali i švédské masové IKEA koule. Na jídelníčku jsme zahlédli i řízek a další tuzemské speciality. My si dali pizzu. Byla jedna z nejmastnějších v mém životě, ale asi tušili, že aspoň nám to vymastí střeva a my se tak neožerem. Michelinskou hvězdičku bych jim nedal, ale na junk food slušný!

Kde naopak mohou soutěžit s Hiltonem, jsou záchody. Nevím, jestli je cool mít zažranou močovinu ve vyasfaltovaných žlábcích nebo vyvoněnou sanitární keramiku, každopádně tady měli čisto, voňavo a všechno na fotobuňku. Holky si to pochvalovaly. Takže palec nahoru a vzor pro další.

Resumé: I přes arabskou příchuť si našinec (vašinec) připadá jako doma. Příští rok jdeme zase. Prostě retro úlet!

Comments are closed.