Indický politický plakát žije 2: Tradice versus modernita

Střet tradice a modernosti je velice oblíbené téma mnoha indických společenských vědců. Není se čemu divit. V téhle zemi se všechno mění tak rychle, že si na ni ani nestíháte zvyknout. Před sedmi lety měl člověk problém dostat se do internetové kavárny, protože v ní parta místních výrostků pařila Counter Strike. Dnes má také problém dostat se do internetové kavárny, protože už skoro žádné nejsou. Většina z těch, kdo potřebují přístup na net, už ho má v chytrém mobilu.

Zatímco před sedmi lety byla konzumace alkoholu výsadou výstředních podivínů z bohatých vrstev a výstředních podivínů ze samého dna společnosti a chlast se prodával jen ve specializovaných večerkách tři hodiny denně, dneska už si nějaký ten lahváč nebo panáka dopřeje skoro každý a obchody s alkoholem mají otevřeno celý den. (I když k rozšíření alkoholismu prý nedošlo ani tak z důvodu napodobování západních vzorů, jako spíš proto, že stát si uvědomil, kolik mu z prodeje ohnivé vody kápne na daních, a tak přestal jejím výrobcům a prodejcům klást tolik překážek.)

Ale zpátky k tématu. Zatímco tiskové propagandě indických politických partají již dávno vévodí vyfotošopované tváře jejich hlavounů, na akademické půdě JNU podléhá agitace přísným regulím. Studentské organizace mají například přesně stanovené limity na finanční rozpočet volební kampaně a donedávna bylo dokonce zakázáno tisknout pamflety. Studenti si je museli napsat ručně a rozmnožit na kopírce, na niž se kupodivu žádné omezení nevztahovalo. Dnes už se sice tisknout smí, ale jen černobíle. Produkce barevných materiálů je pořád zakázaná, a tak se plakáty musejí vyrábět hezky postaru: sekretariát vymyslí chytlavá hesla a vypracuje nosnou myšlenku, kterou pak předá spřízněnému umělci a jeho tvůrčí fantazii. A protože malbu štětcem přes žádný pauzák neprotlačíte, každý kus je originál.

Bohatá fotogalerie je opět doplněna komentářem.