Držte si zmijovky – lifestyle magazín pro váguse je tady!

Stojíme na zpocenejch schodech v Roxy. Koncert pryč, piva v žaludku.

Tahám Jiřího za rukáv: „Podívej támhle na ten plakát. S tim prásátkem. Ten je krásnej!“

Na zdi visí nenápadný černobílý obrázek s obří hlavou vietnamského vepříka a nápisem: Vice! Party jako prase! (nebo tak nějak).

„Na co to je?“ ptám se dredatého vševěda.

A Jiřinek plácá něco jako: „To je takový časopis, známý. Já z něj chčiju. Je to něco jako třeba Maxim, ale drsnější, úchylnější, taky trochu vágus. Nevím, jak bych to popsal, podívej se na to na netu…“

Moc ho neposlouchám – o úchylnejch věcech mluví pořád.

Nicméně nemůžu si pomoct, ale Vice… je mi to nějaký povědomý. Na net jsem se nepodívala, ale pořád mi to vrtalo hlavou.

Ploužíc se tak po svém pracovišti – v jednom intelektuálním Ústavu – a přemýšlejíc, jak vás vzdělat ohledně naší minulosti a co na vás všechno vymyslet, abyste si 17. listopad letos opravdu užili… a v tu chvíli mi to dojde!

Vždyť já Vice znám! Jak by taky ne! V jejich poslední photo issue jsou i fotky od nás. Tenhle časák je přece kult!

Hned Jiřinovi pyšně posílám odkaz na náš ústavní úspěch a pročítám si diskuzi pod článkem: bla bla bla a pak vidim: Theodon: „theres an institute for the study of totalitarian regimes? That must be depressing as shit!

Jsem vždycky ráda, když má moje práce smysl…

Ale jen si nemysli, blbečku! V mý práci je to někdy takovej bizár, že akty hnusnejch tlustejch buzíků, zabondážovaný děvky, naturalistický dokument ze současnýho Ruska nebo sbírky momentek těch nejúchylnějších (v dobrym i špatnym slova smyslu) typů z celý zeměkoule můžou jenom blednout závistí. Kdybych u nás nafotila pár portrétů, mohlo by to jít klidně do Vice na titulku, heč!

A vlastně klidně může. Protože dámy a pánové – legenda přichází. Ostatně koukněte se sami, tady jsou slova zbytečný… Už brzy!

http://www.viceland.com/cs/