Když člověk vchází do společnosti, je vhodné se na to náležitě upravit. V případě bakovské nádražky jsem dělal vše, co bylo v mých silách. Nakonec jsem však asi stejně byl za váguse. A Charlese Bronsona jsem taky nepotkal.
Do bakovské nádražky jsem naposled páchl jedno srpnové ráno roku 2003. Kalili jsme se Salátem Březňáka a mentálně se připravovali na celý týden v lihu v Boru. Teď se z Boru vracím, je teplý srpnový večer, sluníčko tak divně melancholicky zapadá, pořád mi není úplně dobře a z vývěsního štítu na mě bliká Budvar a nápis “Cigarety nevedeme!” Málo platné, i Bakov prodělal lehčí upgrade. V tomto případě však evidentně k lepšímu. Druhdy temná nora poněkud prokoukla, ale přesto si zachovává patinu pravé nádražní hospůdky, kde je radost nasávat atmosféru při čekání na vlak.
Dočkat příjezdu spoje do Prahy mi však nebylo souzeno. Jak jsem se dozvěděl od pana výpravčího, vlaky ku Praze staví v zastávce Bakov-město. Nevadí, jedno stihnu určitě a aspoň si zavzpomínám na svá mladá vágusí léta. Herní koutek, v němž jsme onehdy nejednu korunu protočili, tentokrát zahálí. Pivo se nesmí vynášet na perón, usedám proto ke stolu a poroučím si jedničku na vyproštění.
Nabídka jídel vypadá velmi lákavě, leč ne zcela pohotový pan výčepní mě stejně nakonec zaskočí odpovědí, že mají jenom segedín. Při vzpomínce na konzistenci mé ranní blitky raději zdvořile odmítám a spokojím se s polévkou s játrovými knedlíčky. Nová játra bych ostatně potřeboval. Špatná není, kvalita však nijak nevybočuje z úrovně ostatních zařízení hromadného stravování. Hlavní trumf je ovšem třeba hledat někde jinde. Je jím točená červená limonáda. Ideální kombinace pro vyžilého bajkera bojujícího s žaketem i kocovinou.
Atmosféra: * * * * *
Obsluha: * * *
Pivo: * * * *
Jídlo: * * * *
Hajzlíky: * * * *