Teplice nad Metují

“Piva jsi mně platil?”
“Ne.”
“Tak si dáš ještě jedno!”

Když mi ve vlaku do Teplic nad Metují dělali společnost dva místní alkáči, jen špatně jsem skrýval své maloměšťácké pohoršení. Brzy jsem však pochopil, že stát se notorikem je v těchto končinách velmi snadné.

“St. Florian, bitte für uns!” stojí na soklu pod sochou na náměstí. Jen málo českých obcí se asi hlásí ke svému sudetskému původu tak hrdě jako Teplice. Mají k tomu ostatně dobrý důvod. Nádherný, ale pozapomenutý kraj, kde železniční koleje lemují šraňky na ruční stahování a kde si ani samotná trať není úplně jistá, jestli vede jen do Náchoda, do Týniště, nebo až do Chocně.

Nádraží sice stojí uprostřed ničeho, ale přesto je zdejší putyka celkem slušně zásobena štamgasty. Jedna malá místnost, jejíž výzdobě dominuje bojler, loutka čarodějnice a nástěnná freska vláčku projíždějícího malebnou skalnatou krajinou. A samozřejmě televize s permanentním frontálním útokem Rowana Atkinsona. Jásir Arafat chce mě porafat, Mister Bean, Mister Bean!

Duchovní potravu bychom tedy měli. Teď ještě něco do břicha. Krakonoš, nebo Primátor? Obé za 18,- Kč. Po poradě s výčepním volím horskou plzeň a zkouším jediné meníčko v nabídce. Hovězí z rýží a kuřecí plátek v omáčce, brabor. Klasická kantýnová kvalita a možná i původ. Ale co byste chtěli za 68 korun? V práci nám vaří mnohem hůř. Co si ale cením, je sympatická úslužnost pana vedoucího. Už dlouho se mě v hospodě nikdo nezeptal, jestli mi chutnalo.

Vtom píská vlak na Meziměstí a kolega bajker mě opouští, aniž upil piva. S neočekávaným druhým kouskem se ve mně probouzí příroda a vydávám se na perón k inspekci sociálních zařízení. Záchod byl pravděpodobně dějištěm pumového atentátu následkem nestřídmé konzumace Krakonoše. Kvalitní práce. Ostatně jako celá teplická nádražka.

Atmosféra: * * *

Obsluha: * * * * *

Pivo: * * * *

Jídlo: * * *

Hajzlíky: * * * * *