Do karlštejnské nádražky jsme šli především proto, že jsme doufali, že v zahrádce před staniční budovou najdeme miniaturu hradu Karlštejna. Tak jak to má v každé správné drážní zahrádce být. Nenašli jsme však ani miniaturu Karlštejna, ani otevřenou nádražku.
Nádražka byla zrovna ten den z technických důvodů zavřená. Asi proto měla vymlácená okna. Nicméně aspoň zahrádku naproti nádraží jsme našli. Patřila k Penzionu Karlštejn a my jsme si objednali pivo a lívance s borůvkami. NP výjimečně zapomněl obsluhu informovat, že on pozře šlehačku pouze domácí, nikoli ze spreje. Místo toho upřeně pozoroval hrubosrstého jezevčíka, jemuž se enormně vytahaný pyj houpal až někde u kotníků. „Nic takového jsem nikdy neviděl. Cecíky jo, ale štencla až na zem?“ vydechl obdivně. Což je co říct, protože NP předchozích pět měsíců strávil obklopen divokými a toulavými indickými psy, jejichž pyje jistě také zažily mnohé.
Nicméně šlehačka byla dobrá, stejně tak lívance i borůvky. Pivem a kofolou jsme jakž takž spláchli svůj smutek z toho, že jsme Karlštejn ten den viděli jen v originále a ne jako miniaturu v zahrádce, a rozjeli jsme se směrem ku Praze.
Ovšem ten den nás ještě čekalo dobrodružství…
Atmosféra: * * (i přes blízkost nádraží spíše hotelovitá, než nádražkovitá)
Obsluha: * * * (normálka)
Pivo: * * * (normálka)
Jídlo: * * * (jako dobrý, ale byl to hotel, víš co…)
Hajzlíky: * * (na hotel slabota, na nádražku nuda)