Colours of Ostrava 2012: Pot, krev a flitry

Ve tmě se potácely záhadné postavy, které si rozdíraly sandály o všudypřítomné kusy kamení a nadávaly v nesrozumitelném dialektu. Dlouhé řady zoufalců se svíjely žízní před stánky s pivem. Z černých děr ToiToi zurčela moč a vajgly jak z čokoládové fontánky v Harrods. Horizont pekla rámovaly temné siluety rezavých hutí a koksáren rýsující se proti oranžové noční obloze. Smečky šampónů se máváním svítícími náramky snažily uspíšit příchod Antikrista a okolo bloudil muž s tváří hrocha v rozkroku. Do toho všeho zlověstně bušily africké bubínky a kvílely klarinety. Ne, neocitli jsme se uprostřed oltářního triptychu od Hieronyma Bosche, ale na Colours of Ostrava 2012.

I Björk ucítila nějakou levotu a vysrala se na to, jen my jsme naletěli na příslib alternativních vibrací uprostřed industriální romantiky. Většina účastníků festivalu byla posléze diagnostikována s posttraumatickou stresovou poruchou a na celou věc zkoušejí zapomenout, ale my se rozhodli promluvit a vykřičet do světa pravdu. Letošní Colours byly katastrofou, která rozhodila karmickou rovnováhu vesmíru na několik století dopředu.

Masox: Taky jsi měla dojem, že to byla generálka na 21. prosinec 2012?

Hera: Jen doufám, že až to bude na vostro, budou hrát něco lepšího než Alanis Morissette, i když ty flitry na kytaře nebyly marný…

Masox: Já si teda všiml spíš těch narvaných kožených kalhot. Alanis je ale pořád lepší volba než finské turboklezmerové kapely nebo albínští bubeníci z Kolumbie. Každopádně si myslím, že až to bude naostro, měli bychom konec světa zapíchnout v nazi-baru. Taky tě to místo tak vzalo?

Hera: Doufala jsem, že si o tom budem moct ještě pohovořit, protože pro mě to bylo jedno z nejzásadnějších míst celýho festivalu, když nepočítám toikovej háj za kempem. Docela by mě zajímalo, jestli ta atmosféra Třetí říše – červené pruhy od stropu k zemi, zvláštní světlo, genitálie a všudypřítomná dekadence – byla záměrná nebo náhodná. Jo a samozřejmě „hipponose“ (mužská varianta „cameltoe“). Taky je to první věc co se Ti vybaví? Ta teplá vlhká sedačka a naproti klučina v kožených sandálech co měl sražený kraťasy…

Masox: To byl jasný záměr. V rozbředlé atmosféře festivalu šlo o jediné místo, ze kterého vanula alespoň mírná chuť punku, drog a vůbec zakázaného ovoce. Patnáctistupňový Ostravar, bordel, aroma mokrého gauče, ožralí španělé, dekorace jak z Triumfu vůle a uprotřed toho všeho hroší tvář rýsující se pod zlatavými cyklotrenkami. No nekup to. A ten toikovej háj mě taky přišel jako poutavá a jistě zamýšlená část programu. Elegantně posrané toiky nejsou ničím převratným, ale aby přestal fungovat i toi-pisoár, tak to jsem ještě nežral…

Hera: Teď jsi mi připomněl nejhorší jídlo festivalu! Grilovaný hermelín v bulce! S tatarkou!

Masox: Slovo bulka bych vůbec vyřadil. A co si tam měli počít vegani? Slyšel jsem, že tam někteří ze zoufalství okusovali kytary. Ostatně i publikum tam působilo stejně mdle jako hermoš v housce. Celý festival byl plný generických lidí – ani pankáči, ani pivní fotři, prostě pán a paní z tramvaje listující si v poučném festivalovém programu. Kde se jich tolik vzalo? Cítím konspiraci. Viděli jsme tam vlastně nějaké kapely?

Hera: Z toho mála co jsem viděla (byla jsem zaneprázdněná tetováním a čínskýma nudlema) dávám palec nahoru za ZAZ a Antony and the Johnsons – Antony Hegarty vypadal jako Severus Snape a zpíval nepopsatelně výtečně a pak oznámil, že za rok něj bude žena a pokračoval dál. Jestli ho někdo nezná, tak to dle mýho stojí za poslech. Jo a ještě ti paraplegici z Konga – Staff Benda Bilili – ti byli výborný! Ale jinak… zmar, bída a podivné kokonovité účesy (Cleo Panther a Janelle Monáe). Jo a hodně divnej byl páteční Bobby.
Pro mě jednoznačně nejzajímavější zážitek byl výlet na vysokou pec. A vůbec ten areál byl to nejlepší. Všudypřítomná struska, po které se sice nedalo moc chodit, ale nevytvářela bahno (což bylo obzvlášť cenný u těch toi fontánek). Možná jsem kulturní barbar, ale podle mého tomu letos hudebně něco chybělo – nebo jsem to prostě nepotkala, ale jedinej pořádnej a upřímnej kotel jsem viděla na koncertu kapely Mňága a Žďorp. Jinak nic. Celý Colours by se mohly v klidu přesunout do Rudolfína.

Masox: Já trávil čas zevlením u stánku s kebabem a ve frontě na pivo, takže jsem tomu taky moc nedal. ZAZ jako jedna z mála vypadala, že jí to baví, zbytek mi splývá v nějaké mlze. Třeba rádobyvášnivé argentinské tango Orquesta Típica Fernández Fierro byla řemeslná rutina studená jak psí čumák, Bobby převedl něco, co by se hodilo spíš na intelektuální soirée do Jazzdocku, a kokonovité účesy byly vskutku děsivé. Líbili se mi Animal Collective, a super show předvedli Flaming Lips. Na scéně byly tančící školačky, diskokoule, lasery, obří mimozemšťan, děla vystřelující konfety, kapela vyskakovala ze zářící kundy, ale nic z toho nepřimělo vlažně se vlnící publikum k čemukoliv spontánnímu. Sorry, ale zasloužíte si fakt jen tu Mňágu. V Rudolfinu by se to v klidu zvládlo, lidi by si nestěžovali na nedostatek sedaček, a mají tam hezčí hajzlíky. Areál byl úžasný, to se musí nechat. Jen té strusky mohlo být víc. A neviděl jsem žádného hutníka.

Hera: Jen k těm Flaming Lips, show sice dobrá, ale místo hudby se ozýval jen hlučný šumot, takže pro mě trochu nuda, asi jako upřeně sledovat televizi bez zvuku a nechat kolem sebe rekonstruovat byt… na viděnou na Pražském Jaru (btw, to taky sponzoruje Česká spořitelna)!

Masox: Sledování televize bez zvuku je masturbace zítřka. Jdu si lepit flitry na kytaru, nashledanou v očistci!