To bylo tak. Nejdřív jsem si udělal výlet do Trjambaku, kde mě před chrámem zastavila policejní eskorta a nápis “vstup jen pro hinduisty”. Starý dobrý apartheid. Tak jsem si řekl, že když se rýpu v tom hinduistickém terorismu, mohl bych si udělat výlet do Málégáon po stopách atentátů.
Průser jsem začal tušit ve chvíli, kdy si průvodčí v buse řekl o 74 rupií. Pak jsme najednou najeli na dálnici s nápisem Ágra 985 a to už jsem věděl, že jsem kkt. Taky jsem se mohl podívat aspoň na mapu, abych viděl, že je to asi 100 kilometrů. To bych si pak vzal na čtení i něco víc než jen noviny v maráthštině, do jejíchž tajů se marně snažím proniknout. Co také se mnou…
Dálnice byla naštěstí fungl nová, a tak se mi podařilo i usnout. V Málégáon jsem si neprozřetelně pustil hubu na špacír a už mě rikšá souká do útrob svého stroje. Hodil mě přímo do muslimské čtvrti na místo, kde to v září bouchlo. Tam si mě hned vzali do parády, začali do mě ládovat čaj a bidýska a ještě mě vzali na hřbitov, kde byl ohňostroj pro změnu před dvěma lety. A najednou policie a půjdete s námi.
Postupně mě protáhli přes dvě stanice. Na té druhé mě drželi asi hodinu a půl, vytáhli ze mě snad všechno včetně čísla bot a sepsali protokol na dvě stránky. A pak zavolali na ústřednu do Nášiku. Takže jsme se všichni dozvěděli, že jakožto držitel turistického víza jsem jim měl jenom ukázat průkaz totožnosti. Tak se mi páni policajti aspoň omluvili a pozvali mě na čaj. Přitom mi kladli na srdce, že jsem se jim stejně měl hlásit. Že by mi přidělili někoho jako ochranku, abych nedostal přes držku. A že se mám hlásit v každém městě, do kterého přijedu. V životě jsem to neudělal. Myslíte, že to udělám zítra v Bombaji?
Foto: Hodiny v Málégáón. Zastavily se 29. září 2008 večer. Při hinduistickém bombovém útoku zahynulo sedm lidí