Makronky, outfity a soumrak české blogosféry

21 Jan

Je vám něco přes dvacet. Pomalu končíte bakalářské studium sémiotiky a sociální antropologie. Se svými průměrnými kámoši pijete průměrné pivo v Krásných ztrátách, žvaníte o svých průměrných pracech na recepcích hostelů, ale přesto cítíte, že mezi ně nezapadáte. Jste jiní. Máte totiž iPhone, účet na Twitteru, neonové tenisky a rozumíte vtipům v angličtině. Cítíte se tak osamělí.

Nedávno jste ale na netu objevili blog jednoho hip páru z Vancouveru či Kodaně. Mají to celé vkusně bleděmodré, fotí se ve vintage outfitech, nakládají zelí, jsou vtipní a sexy. Napsali o nich ve Vice a budou si zakládat webový obchod. No ty vole! Už to vypadalo, že bez kapely, vypracované postavy nebo vydaného románu budete až do smrti za losera, ale teď se konečně objevila cesta, jak vylepšit svůj sociální status. Založíte si blog! Vaši internetoví fanoušci vám budou svými komentáři léčit depky, spolužáci už se nebudou smát vašim zlatým legínám, a jednoho dne se k vám možná u baru v NoDu přivine nějaká ta manic pixie dream girl/boy a zastřeným hlasem se zeptá… „Nepíšeš náhodou ten sexy blog Cupcake Dufflecoat?“

Plni nadějí se posadíte ke své imitaci MacBooku, založíte profil na Blogspotu a udeříte do kláves. „Pro launch party nové značky designových podtácků BirPadz jsem si na sebe vzal zelené manšestráky ze Zary, vintage brogues z flohmarktu na Alexanderplatzu, svetr z kolekce Prestige for Botas a kabát v barvě velbloudí srsti z Marks&Spencer. S Lily, Bárou i Dejvem jsme se chvíli prodírali nacpanými chodbami VŠUP, upíjeli limitovanou vánoční edici Club Maté a vyměnovali si komplimenty s designéry porcelánu a grafiky. Ten smrad z levných cigaret se ale nedal snést a DJ stál taky za hovno, a tak Bára navrhla, že si vezmeme taxíka a pojedem na hermelínové chlebíčky do nonstop lahůdkářství na konečné tramvaje v Hostivaři. Tady jsem je pro vás vyfotil na Instagram…“

Těmhle nasávačům pozornosti bohužel v jejich sebestředném rauši nedošlo, že v Praze žijí další tisíce lidí, kteří se každodenně cpou makronkami a biojehněčí kýtou ve společnosti architektů a módních návrhářů, nosí oblečení nezávislých značek a jejich vkus je vybroušený jako jejich patky. Na rozdíl od blogerů jen nemají potřebu to každému na potkání sdělovat, natož sledovat weby lidí, kteří o těchto banálních aktivitách nadšeně informují internetovou veřejnost.

Typický salonní pozér nepíše svůj blog proto, aby někomu něco nového a podstatného sdělil, ale aby se trochu vytáhl nad lidi, kterými opovrhuje, a udělal dojem na ty zajímavější a talentovanější, mezi které se zoufale snaží vecpat. Možná nechápe, že onen designér porcelánu je hrdý na svůj porcelán, a to, že slušně jí, slušně se oblíká a má slušný kulturní přehled, považuje za nepodstatnou samozřejmost. Pak jsou tu ale lidé, kteří dokonale zvládají jen společenskou konverzaci a nezaujatý výraz v obličeji. Ti moudřejší z nich drží hubu, jiní kandidují na prezidenta, a ze zbytku se stávají blogeři.

Jejich život je nekončící maniakální honbou za větší čteností a pofidérní internetovou slávou přetavenou do pozvánky na raut v showroomu H&M. Jejich weby neříkají nic o okolním světě ani o jejich skutečných osobnostech či názorech, jsou to jen lapače pozornosti trendovních čtenářů. Svými outfity vyniknou v tramvaji a články dojmou spolužačky z dějin umění, ale na otevíracích mejdanech designových veletrhů se z nich stává součást uniformního davu, nervózní stádní zvíře, které neustále hodnotí své okolí a je neustále samo hodnoceno.

Nedostatek sebedůvěry a vnitřní nejistota je nutí k pečlivému pěstování jejich virtuální persony, k touze být víc a víc cool, až budou zářit jako maják v moři plném dementních buranů bez špetky vkusu a smyslu pro ironii. Kamarády nahradili networkem – skupinou lidí sdílejících své webové obsahy jen proto, aby se sami protlačili k dalším čtenářům. Všichni jsou zákeřná hladová klíšťata, jsou na svých prdelích vzájemně přisátá.

Začínali u psaní receptů na rajčatové saláty a grilovaný bůček, recenzovali sítotiskovaná trička a školní bufety. Docela rádi jsme to četli. Po pár letech najednou pracují v reklamkách, vychvalují berlínské thajskobaskické restaurace a sem tam se zmíní, že občas zajdou na dršťkovou do masny, aby se tak přiblížili hipsterskému proletariátu.

Proto už je teď rádi nemáme. A občas máme strach, abychom neskončili jako oni.

4 Responses to “Makronky, outfity a soumrak české blogosféry”